PŘEŽÍT JE DAR✔️

XII. KAPITOLA: Smrt

Šli jsme se po Denisovi podívat a doufali, že bude v pořádku. Po lese jsme křičeli: „Denisi!". Byl až daleko od tábora, kde jsme přespali.

„Denisi! Ty si v pořádku!" zaradovala jsem se, když jsme ho našli. Samozřejmě ho Majk objal a dal mu pusu. Denis ho chytl za ramena a ještě víc ho objal. Já se ale otočila, ne že by mi vadili takové páry, ale nebyla jsem na to zvyklá, a tak mi to připadalo trochu nechutné.

„Už jste se poobjímali? Čas nás tlačí," řekla jsem jim čelem zády k nim. „Jo, jasné, už musíme jít," řekl Majk.

Denisovi trvalo skoro celý den, než našel tu mapu. Tak jsme si ještě za světla zdřímli, abychom nabili energii na další cestu.

Bohužel jsme se probudili až večer, když už byla tma. Museli jsme jít, nemohli jsme nadále čekat, bylo to tam nebezpečné. Stačil mi už ten jeden útok...

Vyrazili jsme snad na poslední cestu. Měla jsem už docela velkou žízeň, ale napít jsem dávala těm dvěma, protože to oni mě zachránili.

Byla jsem vybavena svou dýkou a nedávno jsem si udělala luk a šípy, ty se totiž taky hodí. Předevčírem jsme si s kluky udělali slabší brnění, ale pořád lepší něco, než nic.

Na cestu nám prozpěvovali cvrčci a svítil nám měsíc, sice jen trochu, protože bylo zamračeno, ale to nám zatím stačilo.

Před námi byl velký strom. „Kluci? Kudy teď, v té mapě se nějak teď nevyznám," zeptala jsem se čelem zády k nim - opět. Nikdo se ale neozýval, a tak jsem se pomalu otáčela „Kluci?" Jakmile jsem se otočila celá, tak tam nikdo nebyl. Žádné stopy bot a nic podobného. Myslela jsem si, že se někde ztratili, ale můj názor se změnil hned, co jsem si uvědomila, jak to probíhalo před tím, než jsme se vydali na cestu. Majk si se mnou povídal a Denis šel hledat tábor sám. „Do prdele! Kde jsou?" řekla jsem si pro sebe a v tu chvíli jsem uslyšela divný zvuk. Přestala jsem se hýbat, ale brzy jsem zjistila, že to byla jen velká sova, protože těsně u mě proletěla. Oddechla jsem si, ale jen napůl... „Jo, jasně, další zrádci. Nic se jim určitě nestalo... A já jim tak věřila... Ale očividně jsem udělala chybu.

Byla jsem hodně vytočená, ale taky na jednu stranu ráda, že už s nikým nejsem a všechny moje problémy, mohou skončit. Můžou skončit posměchy, zrádci, všechna ta lež a podobně. Konečně jsem to mohla udělat...

Hlavní problém bude vyřešen též. Frederic se už pozdě dozví, co jsem vlastně zač. Jakou školu jsem vystudovala a v jakém kurzu jsem uspěla a že jsem měla krutý život. Ale vlastně, Majkovi jsem řekla jen to, že jsem byla na střední a že jsem studovala výšku, ještě před tou událostí, co se asi před 78 dny stala. To, jak jsme zde ztroskotali. A vlastně jsem si teď i vzpomněla na mou kamarádku... Ale nemůžu vrátit čas, a tak už se nikdy neuvidíme... Přeji jí hlavně, aby to tady přežila...

Na místě, kde jsem tehdy byla, tam jak jsem ztratila ty dva, jsem viděla krásný kopec. Šla jsem na něj. Nejprve jsem si sedla na okraj a dala nohy dolů. Kochala jsem se tím výhledem a po chvíli se postavila. Šla jsem na okraj kopce. Chvíli jsem přemýšlela, co řeknou ostatní na to, že jsem z tohoto místa skočila. Co se děje s Rayem a jaký pocit mají teď ty dva? To se už asi nedozvím. Už je mi to fuk... tedy až na Raye, na kterého musím neustále myslet. Něco mě k němu táhne, ale teď už je to fuk.

Naposledy jsem se podívala na ostrov a zavřela oči a potom... skočila jsem. Před očima se mi promítl celý život od narození doposud, vítr mi česal vlasy a já se radovala z toho klidu, co budu po této události mít. Nádherný klid od světa – konečně! Ticho, klid... Myslela jsem si, že už jsem byla mrtvá, ale opak byl pravdou...

Zase jsem přežila! Nechtěla jsem, ale přežila jsem! Nechápu to... Já fakt z takové výšky skočila a přežila jsem, Štěstí, nebo smůla? Co já vím...

Probrala jsem se opřená o strom a mezi korunami jsem viděla slabé paprsky slunce. Pomalu jsem otevřela oči, ale viděla jsem rozmazaně...nejspíš otřes mozku? Jenom? Celé tělo jsem měla odřené a doškrábané od stromů, bolela mě hlava, a když jsem po ní přejela, cítila jsem tekutinu. Podívala jsem se tedy na ruku a měla jsem tam krev. Ovázal jsem si to nejbližším listem, co jsem našla.

Když jsem si přikládala list na hlavu, dotkla se mě celkem studená ruka.

„Kate, jsi v pohodě?" zeptal se mě povědomý hlas. Po chvíli zase křikl moje jméno a dokonce se mnou začal třepat. „Nech mě chvíli odpočívat, bolí mě hlava a štípou mě rány," stěžovala jsem si otráveně. „Kate! Ty si to přežila! Ale jak? Máš dar přežít, milá Kate. Je dobře, že jsi naživu, chyběla bys mi," pokračoval hlas. „Ne. Já jsem chtěla umřít, jak je možné, že jsem zase přežila... au! Do hajzlu! Kdo si? Vím, že tě znám, tak mluv! Dělej, ty kryple jeden!" nadávala jsem. „To jsem já! Denis přece!" vykřikl hlas – Denis. „Hm... Denisi... co po mně zase chceš, zase mě s Majkem zradit, že!" křikla jsem po něm. Pomalu jsem se postavila a opřela se o strom. Konečně už jsem viděla líp. „Vy si utečete a necháte mě jen tak, ale kdybyste něco alespoň řekli, že mě nechcete... ne, vy rovnou utečete," pokračovala jsem v nadávání. „Kate, dám ti skutečnou mapu, ale teď musím už letět, musíš přijít. Udělal jsem to pro tebe," řekl Denis, předal mi mapu a utekl do neznáma. Šla jsem podle té mapy...