Love can Bloom *Pozastaveno*

II. nepřítel mého nepřítele

Eldarka ležela na zemi mezi oběma mrtvolami strojů. Vítr si pohrával s jejími dlouhými temnými vlasy a vypadala jak mrtvá.

Voják k ní šel pomalým a váhavím krokem. Cestou míjel ty podivné kostry. K nim však jeho myšlenky nemířili. "Co když je mrtvá? Pokud ano tak možná dostanu tvrdý kázeňský trest a třeba mě ani nezabijou. Pokud ne tak...nevím co budu dělat." Byl od ní tak pět metrů, když tu náhle zaznamenal nepatrný pohyb. Zastavil se namířil zbraň, když by se náhodou pokusila o výpad proti němu. Eldarka pomalu otočila hlavu a pohlédla mu do tváře těma modrýma očima. Tvář měla bledou až průsvitnou a bez známek jakéhokoliv pocitu. V jejích očích však spatřil nejistotu, vděčnost i nedůvěru zároveň. Nedokázal to popsat, bylo to zvláštní. Zachvěv větru jej však rychle vrátil do reality. Přiklekl kousek od ní. „Jsi zraněná?“ optal se ač pochyboval že by mu cokoliv mohla rozumět. Odpovědí mu bylo zkřivené obočí. „Nechci ti ublížit.“ pronesl když si všiml že její pohled se upírá k pušce. Přehodil si jí rychlým pohybem na záda. Eldarka se ani nezachvěla jen sáhla k boku, k něčemu co odhadoval jako dýku. Pomalu zvedl ruce a odstoupil od ní. „Dobrá, nevěříš mi. Chápu.“ řekl a pomalu sundal helmu na kterou nyní upírala pohled. V tu chvíli co to udělal se něco změnilo. V očích se jí zaleskla jakási úleva, spojená s nečekanou nevraživostí. Nevěděl jak ale rychle se zvedla a sáhla po kopí, trčíc z kostry.

Lukas jednal pohotově. Přiskočil k ní a chytil jí ruku svírající kopí. Pokusila se jej bodnout druhou dýkou, kterou třímala v druhé ruce. Lukasovi léta trénované zabijácké reflexy zareagovali okamžitě. Skočil na eldarku, obtočil se jí kolem krku, ruku s dýkou jí zkroutil za zády a volnou rukou jí chytil do kravaty. Eldarka něco mumlala. Dle tónu hlasu předpokládal urážky. „Jen klid, vzdej se. Krvácíš. Bez mé pomoci zemřeš.“ odpovědí mu byla další spleť urážek. "Tohle nemám zapotřebí." Pomyslel si a upevnil sevření kolem krku. Cítil jak se snaží lapat po dechu a v agónii jej volnou rukou mlátí do boku. Nakonec však její tělo postupně přestalo klást odpor a ruka se svinula na zem. Lukas rychle povolil stisk. „Promiň ale musel jsem. Sama bys jinak umřela.“ řekl když jí pustil pomalu položil na ušlapanou zem, na které se leskla krev. "Snad ještě není pozdě. Ach Císaři, jen ať není pozdě." Pomyslel si když se pokusil nahmatat puls. S úlevou vydechl když jej našel. Byl sice slabej ale našel.

Ránu našel Lukas okamžitě. Zcela základním útokem, který při střetu na bajonety gardisté dělali bylo bodnutí do břicha s cílem trefit žaludek nebo jiné orgány. Tímto způsobem byla zaručena smrt ikdyby samotný střet s gardistou nepřítel přežil.

Jak však zjistil tak obvázání rány přes oděv by bylo složité a tak z ní nožem odřízl břišní pláty a přes kolem břicha jí obmotal provizorní obvaz. Měl jej s sebou vždy a nyní se hodil když s prací skončil, rozhlédl se. "Komisař si tohle určitě nedá líbit. Půjdou po mě. Musíme se ukrýt, tohle je to poslední místo kde bychom se mohli schovat." Uvědomil si a pohlédl na eldarku. Když si odmyslel ránu na břiše tak musel uznat že byla vskutku krásná. Černé vlasy, štíhlá postava, černobílá zbroj plná ornamentů a ty oči. Všechno to dávalo dokonalý kontrast. Rychle však tyto myšlenky vymazal z hlavy. "Omluv mé myšlenky Císaři. Jsem jen člověk.“ pomyslel si a sehl k eldarce. Vzal jí do náruče a zamířil za kopec, kde měl schovanou motorku. Věděl že pátrače stopy motorky zavedou skoro až k němu ale byla to jediná možnost jak se dostat rychle pryč.