Povídky z jedné maskáčové kapsy

Mlha

Stál jsem na břehu. Přede mnou řeka, kolem jen mlha a ticho. Nic víc, nic míň. Netušil jsem, kde jsem, co tam dělám či jak jsem se tu ocitl. Jediné, co jsem věděl, bylo kdo jsem. Tedy snad... Nad původem místa, kde jsem byl, jsem přemýšlel ještě dlouho. Zpět do reality jsem se dostal až když jsem uslyšel šplouchání. K mému břehu dorazila loďka se zvláštní postavou. Byla celá v černém a přes plášť ji nebylo vidět do obličeje. Celkově jsem z ní měl zvláštní pocit. Po chvilce mi pokynula rukou abych nastoupil do loďky. Věřte, že se mi do toho nechtělo, ale byla to má jediná naděje.

Jen co jsem oběma nohama spočinul v loďce, sama se rozeplula a postava se ke mně otočila zády. To věčné ticho přerušila až po chvíli: „Je to zvláštní, asi nastala chyba. Ty tu ještě nemáš být." „Celý život je chyba, to nevíš?" Postava mi odpověděla: „No řekněme, že jsem nad tím dlouho nepřemýšlela. Ale co tady teda děláš?" Zamyslel jsem se: „To kdybych věděl, tak ti to řeknu. Nevím, kde jsem nebo co tu kruci dělám. Vím jen kdo jsem." „A kdo tedy jsi?" „Jack," usmál jsem se: „a kdo jsi ty?" Postava se ke mně otočila a kdyby neměla přes obličej kápi, jistě by šlo vidět, že se ušklíbla. „To se brzy dozvíš Jacku!"

Znovu nastalo to hrozné ticho. Zadíval jsem se do mlhy kolem. Nebyla to klasická mlha. Byla temná a studená. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat.: „Kde to vlastně jsme?" Postava se chvilku odmlčela a pak mi odpověděla: „Všude a vlastně nikde. To je jedno. Spíš mi řekni Jacku, kdo jsi. Jméno není všechno." Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se podíval na své zjizvené ruce a nohy: „No, jsem voják." „Ach, zvláštní to povolání. Boj za „lepší dobro" přes zabíjení cizích lidi. Nikdy tomu neporozumím." řekla postava a naklonila hlavu na stranu. Já jen odpověděl: „Trošku nepřesná definice. Spíš je to boj za to, co ti přikážou."

Znovu jsem se zadíval do okolí jako bych tam snad měl najít odpověď na všechny otázky života. Ani snad nemusím říkat že marně. „Nezdáš se být ze své práce moc nadšený." ozvala se postava v černém. Ušklíbl jsem se. „Jsem jen realista. Kámoši v jednotce jsou úžasní a potkáš i jiný super lidi. Ale kolikrát to prostě nestojí za to, co děláš. Ale já si nemám na co stěžovat. Navíc, já si to sám vybral." „Ty jsi sám šel do toho lidmi nazvaného pekla. Co tě k tomu vedlo?" zeptala se postava pobaveně. „Ale nic moc, jen můj život." odpověděl jsem sarkasticky: „Nebyl ideální a já ho chtěl změnit. Nechtěl jsem abych pořád byl pro ostatní chyba. No v podstatě se to daří..." „Zvláštní život Jacku, zvláštní."

Loďka přirazila ke břehu a já vystoupil. Osoba zůstala v lodi. Přede mnou stála z ničeho nic velká brána z tmavého dřeva a k ní připojená zeď z tmavého kamene. Nevěděl jsem co dělat, ale instinkt mě vedl k bráně. Toho si všimla i postava. „Jen se neboj Jacku a vstup. Jsme už na konci cesty. Ráda jsem tě poznala." „I já tebe, i když stále nevím, jak se jmenuješ." „Ach, promiň mi mé nevychování. Jsem Smrt. A teď mě už omluv, musím jít. Však já stále chodím včas." odpověděla postava a odplula zpět do mlhy. A já si to uvědomil.

Afghánistán... Patrola s jednotkou... Přestřelka... RPG... Výbuch... Kouř... Krev... Bolest... Tma...

Já jsem mrtvý... Brána se začala otevírat. Nezbývalo mi nic jiného než do ní vstoupit.