Střípky budoucnosti

1. Přijetí osudu

Země padla.

Planeta, jež od pradávna poskytovala azyl lidské rase, byla zničena její hamižností, hloupostí a neopatrností. Světem kolují legendy o tom, jak domovská planeta lidí vypadala dříve. Občas působí spíše jako pohádky malého dítěte, jež naivně doufá v utopickou krajinu a prostředí pro život. Je možné, že utopie existovala dříve, když planetu Zemi pokrývaly husté pralesy, louky a pastviny, když břehy kontinentů omývala moře mísící se s oceány.

Tehdy se pravděpodobně dalo hovořit o utopii, které si lidská rasa nevážila. Narušení ozonové vrstvy šlo ruku v ruce s globálním oteplováním a enormně vysokými teplotami, jež způsobily v horizontu několika desítek let samovznícení rozsáhlých zalesněných ploch.

Spálená země, prach a popel. To jediné na Zemi zůstalo. Lidská rasa svým vlastním přičiněním téměř vyhynula. Ale někdo přeci jen přežil.

Za pomoci vyspělých technologií se skupině přeživších podařilo planetu opustit s cílem najít si nový domov. Nebyla to jednoduchá cesta, ale odhodlání zachránit lidskou rasu hnalo skupinku kupředu.

Nikdo přesně neví, kdy se to stalo. Kdy se lidem podařilo osídlit ostatní planety a vybudovat na nich různé typy společenstev, závislých na odlišných typech životního prostředí. Každá z nich je uzpůsobena jinak a bájná nekonečnost vesmíru je ohraničena osídlenými planetami.

Svět se změnil.

Každá z planet má svou osobitou mentalitu, pohled na svět, přidělenou činnost a barvu. Lidé se rozmnožili a po krizové době před vznikem Nového Světa se jejich rasa rozptýlila po celé Galaxii.

Planeta Ceres - zelená. Domov desítek miliard zemědělců, farmářů a pěstitelů. Přelidněnost se stala problémem všech planet, kromě jediné. Astraia - bílá. Sídlo Zakladatele a jeho pobočníků. Hlavní a také nejdůležitější planeta, umístěna uprostřed mezi ostatními.

Alespoň takto to rodiče vyprávěli svým dětem, aby jim alespoň z části přiblížili nedosažitelný svět za hvězdnou oblohou.

To samé platilo i pro Mackenzie. Již odmala ji zajímaly tajuplné příběhy o tom, jaký byl svět před tím, než se narodila. Ráda poslouchala legendy o domovské planetě Zemi, o tom, jak byl stvořen Nový Svět. Pro její vrstevníky to byly báchorky, stejně jako pro většinu obyvatelstva Cerery. Ona však těmto příběhům věřila. Bylo pro ni totiž velmi důležité, aby lidé něčemu věřili. Jen aby měli nějakou představu a vysvětlení nepoznaného světa. Pro život je podstatný záchytný bod, nějaká myšlenka nebo přesvědčení. Je to totiž mnohem jednodušší, než žít v hloupé nevědomosti.

---

Blížilo se poledne. Pole byla zaplněná zemědělci, v sadech se pod korunami mohutných stromů ukrývali sběrači ovoce.

Všichni pracovali. Bez odmlouvání, stěžování si a naříkání. Byl to fakt - obyvatelé Cerery den co den pracovali na svých polích a zahrádkách, dokud Zakladatel nerozhodl jinak. Mezi pracujícími byly i ženy a děti, nikdo si nebral servítky rozlišovat silovou zdatnost mezi pohlavími. Všem bylo naloženo stejné množství práce, kterou je potřeba odvést pro plynulý chod celého Světa.

Děti začínaly pracovat přibližně v pěti letech, záleželo na pohlaví a schopnostech jedince. Konec pracovní povinnosti nastával v důchodovém věku, když Zakladatel rozhodl, že už je daný člověk pro chod planety zbytečný. V ten moment nastal proces Sklizně.

Sklizeň byla obávaným strašákem obyvatele každé z dvanácti "sloužících" planet, vyjma Astraie. Pokud byl jedinec fyzicky hendikepovaný či dosáhl vysokého věku, život pro něj skončil. Jednou za pět let každou z planet navštívily vesmírné lodě, které tyto "nevyhovující" jedince odvezly. Po staletí nikdo nevěděl, kam je odváží. Jednou to však prasklo.