Seladon

✴️4✴️

,,Měla bych už jít," řekla Hermiona, ale nezvedala se. Stále seděla na místě. Snad podvědomě čekala přesně na to, co následovalo.
,,Zůstaňte," poprosil Lockhart, ,,vždyť jsme ještě nedopili láhev vína. Už to zbývá tak na půl sklenky pro každého." Bylo tak jednoduché ji přesvědčit, aby neodcházela. Zvlášť když se jí odcházet nechtělo a vlastně jen doufala v jeho přemlouvání, aby měla pro své chování jakousi omluvu.
,,Máte pravdu. Vína by byla škoda," řekla a tím naznačila, aby jí Lockhart dolil. Měla se cítit provinile, ale všechny výčitky svědomí utěsňovala a zamykala do trezorů ve své mysli. 

,,Uvidíme se za týden?" zeptal se. Hermiona se musela hlídat, aby se nekousla do spodního rtu. Znervózněla. Bylo jiné potkat ho ,,náhodou" a úplně jiné bylo dohodnout se na schůzce. To nemohla. Byla zadaná. Šťastně zadaná. Ale taky byla slabá. Možná za to mohl i sentiment, jako malá Lockharta zbožňovala, těžko se jí tedy odmítalo. Nenáviděla se za to. Přemohla Pána zla! Dokázala tolik statečných věcí! Jak to, že tohle pro ni byl tak těžký - nezvládnutelný - úkol? Čím si to zasloužil? Nebyl chytrý, ani hodný, ve všech ohledech byl obyčejný fouňa. Přesto... Hermiona se zhluboka nadechla nosem. Lockhart byl její slabostí. Konečně poznala ten pocit lidí, kteří mají a znají svou slabinu. Bylo to iracionální, nemohla nijak odůvodnit, proč je to zrovna Lockhart. Jednoduše byl jednou z mála lidí, kteří na ni působili neobyčejně. Měla by si na něj dávat pozor.
,,Možná," odvětila a Lockhart se ihned rozzářil. Věděl, že možná znamená ano. Kdyby si nebyla jistá, řekla by, že nepřijde. V tomto ohledu byla Hermiona velice prokouknutelná.

Vlezla si do sprchového koutu a pustila vodu. Jak nepříjemné bylo její překvapení, když místo vlahé vody začala téct voda naprosto ledová. Ani vypísknout překvapením nemohla, jak moc šokovaná byla. Vyklopýtala z koutu, zabalila se do největšího ručníku, který našla a vydala se za  Ronem. Drkotala zuby. ,,Neteče teplá voda," řekla a tiskla k sobě osušku, aby neumřela chladem.
,,Zkusila jsi kouzlo?" zeptal se Ron, který už ležel na rozložené pohovce a sledoval nějaký pořad o tučňácích.
,,Vždyť víš, jak  je magie nevyzpytatelná, když se jedná o mudlovská zařízení..."
Ron na ni pohlédl a musel se usmát. Zvedl se. Hodil Hermioně přes ramena deku a vydal se do koupelny. Po chvíli se ozvalo hučení a Ron se vrátil.
,,Kotel," vysvětlil pouze. Hermiona poděkovala a vrátila se do sprchy. Tentokrát už byla méně důvěřivá a poodstoupila si. Teprve když se ujistila, že teče teplá, stoupla si pod proud vody.

Vylezla z koupelny a zachumlala se do peřiny k Ronovi. Ten nespokojeně zamručel: ,,Máš studený nohy."
,,Promiň, je mi děsná zima," odpověděla Hermiona. S nelibostí nechal, aby se k němu Hermiona přitulila. ,,Už se těším, až mi přidají v práci. Koupíme si něco lepšího. Bude nám tam teplo a já budu šťastná."
,,Teď nejsi?" zeptal se Ron, který už napůl spal. Hermiona se zamyslela příliš dlouho, nakonec však řekla: ,,Jsem šťastná, protože jsem s tebou."