Seladon

✴️2✴️

Hermiona vstoupila do nejmenšího bytečku v celém Londýně. Maličká kuchyň, obývací pokoj, který byl zároveň i ložnicí (když rozložili pohovku) a koupelna s prťavým sprchovým koutem. Vše bylo tak k uzoufání maličké, ale cítila se tu doma. Hlavně díky Ronovi to tu měla ráda. Zabydleli se tu společně, spolu vymalovali, spolu nastěhovali tu rozkládací pohovku... Byl to jejich domov a Hermiona tu byla šťastná. Vyzula si boty, odhodila kabát na věšák a vydala se za svým životním partnerem.
,,Jak ses měla v práci?" zeptal se Ron. Seděl na pohovce a četl si noviny. Hermiona se sehnula a políbila ho. Přemýšlela, zda mu to říct. Mohli by se tomu společně zasmát. Zároveň však měla Hermiona poprvé možnost mít nějaké tajemství.  Od jedenácti let bojovala proti zlu a neměla šanci si cokoliv nechat jen pro sebe. Šlo o hloupost, ale Hermiona zatoužila mít setkání s Lockhartem jako tajnou vzpomínku.
,,Docela nuda," odvětila vyhýbavě. ,,Chceš, abych ti něco uvařila?"
,,Udělal jsem těstoviny," řekl Ron. Hermiona se pousmála.
,,Jsi nejlepší," pravila a vydala se pro jídlo. Ron nebyl nijak zdatný kuchař, ale dalo se to jíst. Zároveň si Hermiona uvědomovala, že ona sama není o nic lepší kuchařka. Takže si v tomto ohledu mohli podat ruce. Vrátila se s hlubokým talířem a lžící k Ronovi. Sedla si vedle něj, nohy si přehodila přes jeho klín a začala se ládovat. Ron po chvíli odložil noviny a pustil televizi. Jako muž, který vyrůstal v čarodějnické rodině, byl z televize celý paf. Poslední rok žil jen prací a televizí. Hermiona mu to neměla za zlé, tímto obdobím si snad prošel každý člověk. Sledovali film. Hermiona si přemítala celý dnešní zážitek pořád dokola. Vybavovala si jeho fialovou saténovou košili, která se leskla. Vybavovala si ten krátký moment, kdy jí očima sjel od hlavy k patě, když se vracela z toalety. Jeho perfektně upravené nehty. Jaké měl hloupé řeči, jak se vychvaloval... Jak ji tou svou neuvěřitelnou nafoukaností a sebevědomím dokázal rozesmát, protože to bylo tak pitomě roztomilé. Hermiona si uvědomila, že se culí jako malá holka. Okamžitě si to zakázala! Už to bylo pryč.

Modlila se, aby tam Lockhart nebyl. Ještě víc se modlila, aby tam byl. Ale hlavně aby tam skutečně nebyl! Bohové! Jestli tam nebude, tak umřu, pomyslela si Hermiona. Celý týden čekala na pátek a dnes byl pátek. V práci se to vleklo, ale nakonec to vydržela. Už zbývalo jen pár kroků, za chvíli měla být Hermiona v kavárně a bála se, jestli tam bude či nikoliv. Byla si téměř jistá, že už Lockharta nikdy neuvidí. Nebyl to pravidelný návštěvník této kavárny, tím si byla jistá, protože ona byla pravidelnou návštěvnicí. Vešla do kavárny a pohledem sjela po všech stolech. A její srdce se prudce rozbušilo. Seděl tam. V úplném rohu  kavárny. Se svým typicky odzbrojujícím úsměvem, který mu ,,nežrala", protože už nebyla malá holka a věděla, jaký je to prevít a celkově ji vůbec vlastně nepřitahoval. Nevěděla, jestli má jít rovnou za ním. Možná na někoho čekal. Možná vůbec nebude chtít... Lockhart zvedl ruku a lehce na Hermionu zamával jako znamení, že má jít za ním. Hermiona přemýšlela. Nejspíš to není dobrý nápad, usoudila, ale i tak za ním šla. Věděla, jaký je, takže nehrozilo, že by se jejich posezení začalo ubírat špatným směrem. Hermiona znala hranice, o to víc když šlo o podvodníka, který přišel o paměť.
,,Doufal jsem, že přijdete, Bathshebo" pravil místo pozdravu. ,,Posaďte se, prosím." Hermiona uposlechla.