Seladon

✴️1✴️

Kavárna byla pro Hermionu Grangerovou osvobozením od skutečného světa. Vždy se na hodinu a půl vymanila ze svých povinností a zavítala do londýnského Elan Cafe. Každý páteční podvečer patřil Hermioně, kávě a kokosovému dezertu. Nejraději by pro sebe ukradla víc prostoru a času, jenže práce a Ron byli nesmlouvavými partnery.

Listopadový Londýn voněl mlhou, listím a výpary z aut, které ne a ne se vznést k oblakům. Hermiona kráčela pomaleji než bylo její přirozeností. Ráda by rázovala rychlým tempem, ale všichni Londýňané končili v práci a hrnuli se domů. Nesnášela, když do ní lidé vráželi. Ještě víc však nenáviděla sebe za to, že se automaticky omlouvala, i když to nebyla její vina, že do ní narazili.

Konečně vpadla dovnitř kavárny. Bylo to jako dávka drogy - Hermionu zalilo hřejivé štěstí. Tady byla doma. Tohle bylo její místo. ,,Dobrý den, jako obvykle kávu bez mléka a kokosový řez," řekla Hermiona a podala obsluze desetilibrovku. Obsluhující slečna jí vrátila drobné. Hermiona se otočila a zamířila ke svému nejoblíbenějšímu stolu. Teprve nyní se skutečně podívala, všechny stoly byly obsazené. Zůstala bezradně stát uprostřed místnosti.
,,Nechcete si přisednout, slečno?" zeptal se muž sedící u nejbližšího stolu. Ten hlas jí byl povědomý. Ihned věděla, o koho se jedná. Shlédla k němu. Zlaté vlasy měl Lockhart stále vytvarované do elegantní vlny stejně jako před lety, akorát ve tváři zestárl. ,,Nenechte se přemlouvat. Málokdy se mi poštěstí posedět s tak krásnou ženou." Jistě, zestárl, ale ten neodolatelný šarm mu zůstal. Když byla malá, zbožňovala a velebila každý blábol, který Lockhart vypustil z úst. Nyní však byla dospělá a věděla, jaký fouňa to ve skutečnosti je. Možná ani on sám toho o sobě tolik nevěděl. Ji očividně nepoznával, navíc se nacházel v mudlovské kavárně, kam by s navrácenou pamětí ani nepáchl. ,,Zvu vás na sklenku vína," zkoušel to dál Lockhart. Jiný muž už by to dávno vzdal, zastyděl se a nechal Hermionu na pokoji. Lockhart však neměl ani špetku důstojnosti. Hermiona chtěla poděkovat a odmítnout, ale život byl tak nudný! Nechtěla se vracet domů dřív a brát si kafe s sebou. Navíc víno nebyl až tak špatný nápad. Usedla tedy naproti bývalé celebritě, bývalému kouzelníkovi, bývalému profesorovi a své bývalé dětské lásce.
,,Smím se zeptat, jak se jmenujete?" otázal se Lockhart. Hermiona uvažovala. Měla by mu říct své pravé jméno? On jí své pravé jméno nepoví, protože si ho nepamatuje...
,,Bathsheba," odvětila a podala mu ruku. Místo toho aby si s ní Lockhart potřásl, jemně ji políbil na hřbet ruky. Hermionu to překvapilo natolik, že ucukla. Lockhart se pousmál nad její plachostí.
,,Já se jmenuju René."
Hermiona se chtěla hystericky rozesmát. Vymyslel si vskutku ohavné jméno. Nicméně se k němu docela hodilo - neobvyklé a neobvykle blbé. Mezitím jí donesli kávu a dezert a Lockhart objednal každému sklenku vína, které Hermiona neznala.
,,Takže, Bathshebo, co mi o sobě můžete prozradit?" Skoro nic mu říct nemohla a nechtěla.
,,Pracuju jako sekretářka." To byla skoro pravda. Už rok pracovala na Ministerstvu kouzel a papírování bylo jejím denním chlebem. ,,A čím se živíte vy?"
Lockhartovi na vteřinu v očích problesklo zklamání, ale hned sebejistým hlasem odvětil: ,,Žiju z renty." Nejspíš ho trápilo, že nevěděl, v čem je dobrý. Možná ho mrzelo, že netušil, odkud přišel, jaký býval jeho život a kam směřuje. Nebo se to Hermioně jen zdálo a ve skutečnosti byl naprosto spokojený.