Sociopathic

2. Povědomé

Ukázalo se, že budova ve které se následujících několik měsíců budeme nacházet má tři patra nad zemí a dvě pod zemí. Natalia dostala pokoj s číslem 16, který se nacházel na prvním patře. Prcek i dvojčata se oddělili ve druhém patře a mě dovedla Jane-Ann až nahoru do podkroví, kde už byly jen dva pokoje. Chvíli něco zkoumala v papírech a nakonec mi podala klíč od čísla 31.

„Obyčejně je společná koupelna v každém patře, nicméně sem by se nic takového nevešlo, takže můžete jásat, máte svojí vlastní." znova nahlédla do papírů. „Taky jsou tam zásuvky, jedna v koupelně a jedna v pokoji. Na stole máte menší formulář, který do neděle do večera musíte vyplnit. Ještě tam najdete pár dalších věcí, ale instrukce budete mít u toho. Večeře je v sedm, večerka v deset. Mezitím se můžete pohybovat kde chcete, jen nesmíte navštěvovat ostatní na jejich pokojích. Je všechno jasné?"

„Naprosto" přikývla jsem, a potlačila chuť jí zasalutovat. Bylo by to dětinské a zbytečné a mohla by se se mnou začít bavit. Třeba o tom, že si z ní nemám utahovat.

To, co Jane nazývala pokojem, byl ve skutečnosti spíš menší byt. Z maličké chodby vedly dvoje dveře, jedny do koupelny a jedny do pokoje, kam jsem vešla. Našla jsem tam svůj kufr, ani nevím, kdy ho sem mohli dát. Tento pokoj byl každopádně průchozí, za ním se nacházel ještě jeden menší, který, podle dřezu co tu zůstal, zřejmě kdysi býval kuchyní. Teď to byla ložnice.

Musela jsem se zasmát. Ložnice s dřezem. Na druhou stranu, ložnice která je průchozí do kuchyně je taky zajímavý nápad.

Rychlou obchůzkou mého nového bydliště jsem zjistila, že obsahuje mimo jiné hodiny, fén a čtyři další zásuvky, které se Jane-Ann opomenula zmínit. Možná proto, že byly zamčené.

Po rychlé kontrole času jsem se pustila do vybalování. Zabralo mi to jen necelou hodinku, do večeře stále spoustu času.

Přemýšlela jsem, co budu dělat, když se ozvalo hlasité zaklepání na dveře a poté smích. Došla jsem otevřít a ke svému překvapení zjistila, že tam stojí ta Prcek s pytlíkem bonbónů.

„Ahoj, já jsem Scavi!" vypískla, upustila bonbóny a zamávala mi, načež vypískla znova, bonbóny zvedla a zasmála se. „Jejda, nějak mi to spadlo," zasmála se znovu, „no to vlastně vůbec nevadí, chceš jeden??"
Pytlík s bonbóny se mi objevil přímo před obličejem. Párkrát jsem rychle zamrkala a ustoupila o krok dozadu

„Snad ani ne, děkuju" řekla jsem s úmyslem zase se zavřít v pokoji. To by ovšem ta mrňavá pekelnice nesměla zaběhnout dovnitř a s hlasitým smíchem si mi sednout na nohy.

„Vááážně nechcéš?" naklonila hlavu do strany a podívala se na mě ehm... Velice výhružným pohledem. Opravdu velice výhružným. Tím nejvýhružnějším jakého je sedmiletá blondýnka v tričku s hello Kitty vůbec schopná.

Předklonila jsem se, rozcuchala jí vlasy a vzala si bonbón, načež Scavi opět nadšeně vypískla a s hlasitým smíchem zase odběhla. Potřásla jsem hlavou a chtěla konečně zavřít dveře, ale domem se rozezněl domovní zvonek.

Rychle jsem seběhla schody a na posledních jsem se zastavila a schovala se za roh. Ke dveřím zatím dorazila jedna ze sester, které nejsou Jane-Ann. Skoro by mi bylo líto, že mi neotevřela tahle, vypadala přeci jen pořád o něco sympatičtěji.

Odignorovala jsem tu část, kde nového spolubydlícího přivítala v tomhle blázinci, do paměti jsem si uložila, že tahle sestra se jmenuje Anne-Marie.

Nějak tak doufám, že ta poslední je Mary-Jane, blesklo mi hlavou.

„Dobrý den, jmenuji se Clarissa. Mohla bych si odložit věci na pokoj, než se podívám za doktorem Brunerem? V papírech stálo, že mám pokoj s číslem 11."

Anne-Marie musela přikývnout, jelikož ačkoliv jsem nezaslechla žádný souhlas, vydaly se směrem ke schodišti. Rozhodla jsem se, že nechci aby mě tu našly, a tak jsem se co nejpotišeji vydala zpět. Jenže cestou mě napadlo, že Clarissa zněla, že tu možná není poprvé. Stejně jako předtím Natalia. A tak, i když se mi představa komunikace s další lidskou bytostí zdála být nepříjemná, vydala jsem se k pokoji s číslem 16, že se Natalii zeptám. A třeba se dozvím i jiné zajímavé věci.