Sociopathic

1. Příchozí

Zazvonila jsem a čekala, než mi někdo přijde otevřít. Po minutě vylezla asi tak pětadvacetiletá slečna.

„Dobrý den, vítejte v psychiatrické nemocnici pro děti a náctileté, kde pomáháme výjimečným jedincům zařadit se zpět do společnosti. Já jsem se Jane-Ann a jsem jedna ze tří sester, které vás budou mít na starosti. Nyní vás odvedu do jídelny, kde počkáte na příjezd ostatních."

Aniž by se ptala kdo jsem nebo jestli chci pomoct, vzala můj kufr a vedla mě do jídelny. Cestou jsem se snažila zapamatovat si co nejvíce rozložení domu.

Jídelna byla malá místnost s pěti stoly po čtyřech. U jednoho seděl doktor a dvě sestry, Jane-Ann jim zamávala. Protočila jsem oči. Jako by se neviděly kdo ví jak dlouho.

U druhého stolu seděli nějací kluci, nejspíš dvojčata. Sedla jsem si k prázdnému, vedlejšímu stolu. Nikdo nemluvil, dokonce ani užvaněná Jane, a jen jsme se vzájemně prohlíželi.

Jedna sestřička sebou trhla, když po chvíli opět zazvonil zvonek.

„Jdu tam!" vyskočila opět Jane a už bylo jen slyšet, jak se svými kily navíc dupe domem, otevírá dveře a začíná s přednáškou:
„Dobrý den, vítejte v psychiatrické nemocnici pro děti a nác-"
„Ahoj! Já jsem-"
„Já jsem Natalia. A nehodlám tady stát celý den, tak pohyb. Jane-Ann, moje kufry prosím"

Za chvíli do jídelny vešla osoba, kterou jsem měla okamžitě chuť zastřelit.

Natalia by vypadala poměrně nudně a stereotypicky, nebýt dvou věcí. Zaprvé šlo o stříbrný, skoro bílý pramen v jinak tmavě hnědých vlasech. A zadruhé tu byly její oči. Kdyby se jednalo o nějaké anime, určitě by její oči měly fialovou nebo žlutou barvu, popřípadě v nějakém příběhu by byly ledově modré nebo děsivě černé. V realitě byly v nejnudnějším odstínu hnědé. Ale nebezpečně jiskřily a decentní stíny s černou linkou podtrhovaly dojem, že s touto slečnou se zaplést nechcete.

Všechny přítomné si přejela pohrdavým pohledem, na chvilku se s ním zastavila u doktora. Poté, právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila Jane-Ann s nějakou mrňavou holkou, si odešla sednout k nejvzdálenějšímu stolu, kde si začala znuděně prohlížet nehty.

Když se všichni posadili, ozvalo se pronikavé tlesknutí.

„Tak tedy," začal mluvit doktor, „vítejte v psychiatrické nemocnici pro děti a náctileté, kde pomáháme výjimečným jedincům zařadit se zpět do společnosti. Já jsem doktor Bruner a vedu skupinové terapie. Za dva dny, to jest v pondělí, by měl dorazit i náš hlavní psychiatr, doktor Sinclair. Do té doby by měli přijet i ostatní. Nakonec vás tu bude celkem šestnáct. Teď si vezměte něco k jídlu, za půl hodiny vás sestry odvedou do vašich pokojů."

Kluci zřejmě čekali jen na tuto pobídku, jelikož vyskočili, jako by je píchl špendlíkem a rozběhli se ke stolu, kde byly vyskládané různé druhy pečiva, sýrů a salámů. Aktuální ubohou nabídku jídla jsem se ani neobtěžovala jít prozkoumat z větší blízkosti, radši jsen zmiňovanou půl hodinu věnovala zkoumání ostatních.

Tedy... to jsem alespoň měla v plánu.

„Ty seš tady nová," ozvalo se nade mnou. Natalia mě obešla a sedla si přede mě na stůl, za což si vysloužila naštvaný pohled od jedné ze sester.

„Řekni mi," pokračovala, aniž by se na mě podívala, „co si myslíš o Jane-Ann?"

Na chvíli jsem se zamyslela.

„Myslím," začala jsem pomalu, „že je poměrně hloupá. Až moc mluví, ale neřekne nic, co by dávalo smysl. Nebyla ti ani schopná odpovědět a to s tebou zřejmě nemluvila poprvé." Natalia se stále dívala někam mimo mě. Jane-Ann obezřetně pokukovala po našem stole. Rozhlédla jsem se po ostatních. Podobný tik mělo i pár dalších lidí.

„Bojí se tě." pohlédla jsem na ní „A rozhodně není jediná."

Natalia se na mě poprvé podívala. Ne do očí. Ne přímo. I tak mi přešel mráz po zádech. Jako by viděla až do mě, až na samé dno mé duše.

Trvalo pár vteřin ticha, než mi mozek opět naskočil. Já přeci žádnou duši nemám. Ušklíbla jsem se a luskla jí před obličejem.

„Je někdo doma?" zeptala jsem se ironicky.
„Ty se mě nebojíš," odvrátila se ode mě. „Proč." chlad který z ní čišel zničil i otazník na konci.
„Nevím," pokrčila jsem rameny. „Asi nemám důvod."

Aniž by se na mě znova podívala, lehce kývla hlavou a odešla zpět ke svému stolu.

Potřásla jsem hlavou. Ta holka je divná. A to nemyslím v sympatickém slova smyslu.

Rozhlédla jsem se po ostatních. Všichni mezitím dojedli, Jane-Ann se zvedala, tleskla aby upoutala pozornost.

„Tak já doufám, že vám všem chutnalo, už je čas jít na pokoje. Každý je na pokoji sám, každý bez výjimky," podívala se po dvojčatech. „Následujte mě prosím."