Just The Way You Are

Jsi prostě talent

LOUIS

Stál jsem na vrcholu kopce a bál se sjet dolů. Pode mnou je bílo a pár lidí. Anni,která stála přede mnou,mi něco důležitého vysvětlovala. Byla předkloněná a opřená o hůlky. Neposlouchal jsem ji,za to jsem si obdivně prohlížel její pozadí v černých šponovkách.

,,Chápeš?" otočila se a já rychle uhnul pohledem.

,,Cože?"

,,Chápeš to,co jsem ti teď říkala?"

,,Ehm-jo..." zalhla jsem.

,,Ne nechápeš,protože mi celou dobu čumíš na zadek!" řekla důrazně a dala si ruce v bok. Začervenal jsem se. ,,Doufám,že ho mám alespoň pěkný." zasmála se.

,,To se musí uznat." zase nahodila svůj přísný výraz,raději jsem zmlknul.

,,No tak jeď a počkej mě u té cedule s číslem čtyři."

,,Ale já nevím,co mám dělat." zděsil jsem se.

,,Nemáš mi čumět na zadek. Jeď,sleduju tě."

Nedala se přemluvit,tak jsem se se strachem rozjel a dopadlo to katastrofálně. Myslel jsem si,že se jenom rozjedu a nějak už zabrzdím. Přiznám se,že jsem chtěl před Anniou zamachrovat,ale spadl jsem . Bezradně jsem se snažil zvednout a slyšel jsem akorát její smích. Nemohl jsem se dostat na nohy. Annia ke mně ke mně přijela,vážně jezdila skvěle. Chytila mě za ruce a vytáhla na nohy,ale pořád se strašně smála. Oklepala mě od sněhu.

,,To se takhle směješ každému?" utrousila jsem kysele.

,,Ne,jen těm,co mi čumí na zadek a nezná mě ani hodinu. A teď jeď ty padavko."

Donutila mě zas znova,ale tentokrát jsem naštěstí nespadl.

,,Super,ještě to šestkrát sjedeš bez zastavení u čtverky bez pádu a můžeme jít na tu větší sjezdovku."

,,To je to takhle jednoduché?"

,,Povíme si,jestli to bude jednoduché."

Rozjela se a já hned za ní.

Myslel jsem si,že to bude jednoduché,ale už jsem jel hodinu a pořád jsem to neměl. Neustále jsem padal!

,,Potřebuju si dát pauzu." vytíženě jsem si sednul na ten protivný ledový sníh.

,,Nějaký unavený,ne?" pozvedla Annia obočí.

,,Už nemůžu,dáme si pauzu,prosím."

,,Ještě jsi to nesjel."

,,A takhle to ani nesjedu. Pojď,dáme si něco k jídlu a čaj."

,,To teda nedáme."

,,A proč?"

,,Zaprvé,nemám u sebe peníze. Zadruhé,nechce se mi chodit pro ně do chaty,víš,jak by to dopadlo s mým milovaným kolenem. A zatřetí..." přemýšlela. ,,Zatřetí jsi to nesjel!" vítězně se usmála.

,,Tak první a druhý problém máme vyřešený,zvu tě a sjedu si to potom.Prosím!"

Přeměřila si mě pohledem. ,,Tak dobře,ale jenom na chvilku."

,,Díky." Usmál jsem. Pomohla mi odepnout ta protivná prkna,co si říkala lyže.

Naštveně jsem mrštil na zem,kdežto co Annia je opatrně položila.

,,Ty jsi na ně nějak hodná."

,,Jsou jediné co mám." usmála se a pohladila je.

,,Že tě to baví."

,,Co jako?"

,,Lyžování."

,,Je to můj život." zadívala se na do země.

,,Co je? Stalo se něco?"

,,Ale nic." postavila se. ,,Jdeme." přezula si boty a šli jsme do chaty,kde byl bufet.

,,Dáš si něco?" zeptal jsem se jí.

,,Ne,díky."

,,Ale no tak,zvu tě."

,,Nechat si od svých žáků platit jídlo...ne,díky."

,,Jéj,máš ráda hranolky?"

,,Miluju hranolky!" Vykřikla,zasmál jsem se. ,,Dvakrát hranolky a černý čaj." řekl jsem té holce u pokladny a opřel se o pult.

,,Za ty hranolky dostaneš hodinu navíc."

,,To nemusíš." uculil jsem se.

,,Ale něříkej." ušklíbla se a sebrala si hranolky s čajem. Rozhlížela se po nějakém místě,až zabloudila na jedno v rohu u okna. Posadil jsem se naproti ní.

,,Tak mi o sobě něco řekni." začal jsem.

,,A co bys chtěl vědět?"

,,Třeba jak ses dostala do Anglie."

Podívala se do stolu a v ruce držela vidličku s hranolkou. ,,No,to myslím není vhodné téma k povídání."

,,Jestli to nechceš říkat,nemusíš,vůbec mě neznáš."

,,Ne,takhle to nemyslím,jen na to období nerada vzpomínám. Byla to hodně těžká část mého života."

Mlčeli jsme,ale pak začala mluvit.

,,Tehdy mi bylo třináct. Dostala jsem se na mistroství světa jako juniorka."

,,Páni,ty jsi jela mistroství světa?"

,,Nejela." hlesla.

,,Jak to?"

,,Týden před tím,byla jsem na soustředění a jednou večer tam přišla policie a..."chytila se za kořen nosu a pevně zavřela oči. ,,Oznámil mi,že moji rodiče zemřeli při autonehodě a odvezl mě pryč. Tak jsem se vlastně dostala do Anglie. Vzala si mě do péče teta,abych nemusela do děcáku."

,,To je mi líto,promiň,nechtěl jsem ti to připomenout."

,,V pohodě,naučila jsem se s tím žít." jemně se usmála. ,,Raději povídej ty,co děláš,myslím zaměstnání."

,,Nic zajímavého." pokrčil jsem rameny.

,,A nějaké tvé koníčky?"

,,Lyžování to nebude." zasmál jsem se a ona jen zakroutila pobaveně hlavou.

,,Nechápu,jak tě to nemůže bavit,vždyť je to naprosto úžasné."

,,Lyžuješ profesionáně? Jako závody,a tak..."

,,Ne,ale chtěla bych,je to můj životní sen."

,,Sny se plní. Mně se taky splnil." usmál jsem se.

,,Kéž by se splnil i mně."

,,Můžu mít ještě jednu otázku?"

,,Jasně."

,,Co máš s tím kolenem."

,,S kolenem? Minulý rok do mě narazil jeden z takových těch namachrovaných týpků a dost nešikovně jsem spadla. Mám tam teď šrouby. Nejvíce ze všeho se bojím,že nastane den,kdy se dozvím,že kvůli tomu už nebudu moct lyžovat."

,,Chápu."

,,A právě proto naše pauza skončila."

,,Ale..."

,,Vzhůru do nekonečna a ještě dál!"

,,Neříkej,že máš ráda Toy story."

,,Zbožňuju Toy story!"

,,Tak to si budeš rozumnět s Liamem,musím vás seznámit."

,,Netuším kdo to je,ale jdeme." Vyskočila na nohy a mně nezbývalo nic jiného,než jít taky.

Vyšli jsme před chatu a stojící holky hned začaly pištět a fotit nás. ,Ach ne! Fanynky!´zazoufal jsem v duchu. Annia vypadal překvapeně,kdo by nebyl.

,,Louisi? Proč nás všichni fotí a křičí tvé jméno?"