Uvidíme se- Grindeldore

2.

Albusovi připadal pohřeb jejich matky tak vzdálený. Ve skutečnosti to byl týden od doby kdy mu Ariana nasadila na hlavu žlutý věneček.
Dny ubíhaly pomalu a nezáživně.  Venku bylo dusno, které jako by se přeneslo i do nemalého domu v Godrikově dole. V jednom z pokojů právě probíhala rádoby tichá hádka dvou bratrů. Aberforth stál mezi dveřmi Albusova pokoje a oči mu přetékaly zlostí a výčitkami mířenými na jeho staršího bratra. Ten naopak seděl na své postely, kolem něj hromady knih. Klidný ale zdaleka ne vyrovnaný. ,,Albusi, já netušim, Co je težkýho na tom, s ní strávit chvíli času! Vždyť sakra víš že tě má radši! Ty seš pro ní ten velký bratr! Tak se přestaň chovat jako idiot a pojď se jí věnovat! Vždyť skoro nejí když u ní nejseš. Já vím že tohle nesnášíš ale laskavě zvedni ten svůj sobeckej zadek a dělej něco pro rodinu!" Běsnil mladší. Albusovi sedícímu na posteli vřela krev. Jeho hrubý a otravný bratr zase šťoural. Je netalentovaný a nevzdělaný. Jediné co ho zajímá jsou kozy, který se pasou za domem a to, aby do něj ryl. Vířilo Albusovi hlavou. ,,Nechápeš jakou oběť pro rodinu jsem dal už když jsem se zřekl cesty kolem světa, školy a takhle i šance na úspěch a slávu?!" Albus se snažil ovládat ale jeho bratr ho naštvával už jen svou existencí. ,,Seš jenom sobeckej kretén! Zajimáš se jen o sebe. Abys ty byl spokojenej, slavnej, mocnej, vzdělanej, známej a bla bla bla...! Tobě vůbec nezáleželo na tom, že tvoje sestra měla do teď každodenní matčinu plnou pozornost, A že ona takový změny prostě nedá?! Dneska se mě zeptala kdy se máma vrátí. Co jí mám na to asi tak říct?!"
,,Měl bys mi bejt vděčnej že sem tady vůbec zůstal! Mohl jsem vás tady nechat!"
,,Nepoznal bych rozdíl. Celej den seš tady zalezlej a lituješ se! Já se o sebe postarám, i o dům ale pro Arianu tady máš bejt ty! Zatím to všechno dělám já!" Z chodby se ozvala tupá rána.

Aberforth se otočil a spatřil Arianu a vedle ní díru v zábradlí u schodů. Oba chlapci hlasitě polkly. Aberforth se vzpamatoval jako první a vyšel opatrně směrem k Arianě. Dívka stála u rozbitého zábradlí, s rukou ještě nataženou a s odřenými klouby. ,,Ahoj Ari. To už si dojedla?" Klekl si k ní mladší z bratrů, jako by se nic nestalo. Ariana měla skloněnou hlavu. ,,Přestaňte se hádat" řekla.
,,Máš pravdu, to byla chyba. Už s tím přestaneme. Pojď, uděláme něco s tou rukou." Vzal jí Aberforth jemně za zdravou ruku. ,,Chci Albuse." Pronesla blondýnka s pohledem stále upřeným k zemi a s nebezpečně klidným hlasem. Aberforth se podíval otevřenými dveřmi na bratra. Ten měl zaťatou čelist a ruce v pěst, ale vstal a klekl si před Arianu, vedle Aberfotha. ,,Dobře, ale musíš mi něco slíbit." Řekl Albus hlasem, který neodpovídal jeho napjatému obličeji. Dívka zvedla hlavu a podívala se na Albuse studánkovýma očima, které zdědili všechny tři děti po matce. Leskla se v nich zvědavost a tichá otázka. Albus věděl že Ariana si své chování a činy které následují neuvědomuje. Nechtěl ale riskovat další výbuch. Její poslední záchvat připravil o život člena rodiny, který jí věnoval život tak, jak to teď nedobrovolně udělal i Albus. ,,Musíš mi slíbit, že budeš poslouchat Aberfotha, když ti něco řekne, ano?" Šel na to takticky. Věděl, že Aberforth je z nich ten starostlivý a oddaný bratr. Nehezkým způsobem mu to ani nevadilo. Ariana pomalu přikývla. ,,Ale budeš tady taky, že?" Teď pro změnu přikývl Albus. ,,Ano, já tady budu." Řekl hořce, jako by mu ta slova nešla přez jazyk. Což nešla.

Když ošetřil Arianě ruku, donutil jí sníst alespoň dvě lžíce polévky, uložil ji do postele, sedl si na její okraj a opět se ponořil do svých myšlenek. Opět přemýšlel o tom, že teď tady nemusel být. Že teď mohl dělat něco užitečného, Co ovlivní svět. Místo toho seděl na oprýskané posteli své neúplěvpohodě sestry, která tiše usínala.

Jakmile Albus slyšel pravidelné oddechování, zvedl se a vyklouzl z pokoje ven. Sešel po schodech do přízemí. O zábradlí se už postaral Aberforth.
Ocitl se v chodbičce ke vchodvým dveřím. Nazul si boty a už chmatal po klice, když- ,,Kam zase jdeš?" To by nebyl jeho bratr aby zase neotravoval. Na to, že byl jen o rok a něco mladší tak do něj pořád šťoural.. ,,Jdu ven, jestli nevidíš." Odseknul Albus a otevřel dveře. Když slyšel, jak se Aberforth nadechuje na námitku, otočil se. ,,Ariana spí, před tím jsem do ní dostal trochu polévky. Jdu se jen projít, za chvíly jsem zpátky" Obeznámil svého bratra se situací a vyšel do šera letního večera. Venku bylo stále teplo a mírně dusno, a tak Albus mohl vyjít z domu jen v obyčejné bílé košily a kalhotech. V Godrikově dole se začali rosvěcovat lampy. Albus chvíli jen tak šel, s rukama v kapsách a užíval si chvilkového pocitu volnosti. Alespoň chvíli. Došel na okraj hřbitova a posadil se pod košatý dub. Opřel si hlavu o vrásčitou kůru a zaposlouchal se do zvuků vesnice. Godrikův důl byl klidná vesnička. Proto se sem přistěhovávají jak mudlovské rodiny tak i ty kouzelnické. Na mladíkův vkus až moc klidná. Od toho napadení Ariany se zde nestalo nic zvláštního nebo vzrušujícího. Což bylo možná dobře. Posledně se to zvrtlo a skazilo to tak život všem členům rodiny. Kvůli tomu incidentu s jeho sestrou zemřel jeho otec i matka, Ariana má trvalé následky a nikdy nebude moci svou moc ovládat, Albus se teď nemůže věnovat tomu po čem touží a Aberforth, ten se to snaží zakrýt jak jen to jde a Arianu bezpochyb jako bratr miluje, Ale Albus věděl že občas mu to taky vadí.
V mysli si opět přehrál dnešní hadku s bratrem. Vzadu v hlavě se vynořila myšlenka s názvem ,Co když má pravdu?' Albus tuhle myšlenku pokaždé rychle zatlačit zpět do stinných koutů mysli. Jeho rodina ho omezovala a vrhala na něj stín toho ,co je má na starost'. Příčilo se mu to.
Toužil po změně. Po dobrodružství. Akci. Čemkoliv. Jen aby nemusel zůstal v téhle zaprášené vesnici.
Praštil pěstí do kmenu za sebou.

V tom se ozvalo lupnutí. Ten zvuk Albus moc dobře znal. Přemístění.
Kousek od něho se někdo přemístil. Albus si nově příchozího zvědavě prohlížel.
Byl to mladík zhruba ve stejném věku jako on. Stál k němu zády takže mohl vidět už jen plavé vlasy a to že měl na sobě cestovní plášť. Chlapec stál vzpřímeně a vedle sebe k nohám postavil nemalý kufr. Poté zašmátral v kapse a vytáhl kus pergamenu. Z chlapce, kterého tady Albus do teď neviděl, vyzařovala zvláštní elegance, jistota a odhodlanost. Toto Albus vypozorovl za uplynulou chvilku. Chlapec chvíli na pergamenu něco četl, poté si ho strčilo zpět do kapsy. Vzal do ruky kufr a udělal něco, Co Albuse rozhodně vyvedlo z rovnováhy.
Otočil se na něj. Upřeným pohledem se mu zahleděl do očí.
Albus mu pohled oplácel. Něco ho na něm neuvěřitelně přitahovalo. Sálala z něj silná magie.
Neznámý chlapec zvedl mírně koutky do zvláštně elegantního úšklebku a bezeslova se otočil a i s kufrem se vydal hlouběji do vesnice, zmateného Albuse nechávajíc za sebou.