Naděje?

»1«

Včera jsem se od tety dozvěděla, že se stěhujeme. Takže dneska celý den nedělám nic jiného, než balení všech věcí.
"Stello, máš už sbaleno?" Nakoukne do mého pokoje teta.
"Ještě nemám úplně všechno, dej mi 10 minut."
"Dobře, nezapomeň, jen to nejdůležitější."
"Neboj"

Po minimálně 10 minutách mám dobaleno a dáváme poslední krabice do auta.

Z mého myšlení mě probere tetin hlas.
"Vím, že je to narychlo, ale budeme na krásném místě a na samotě. Je to sice starší dům, ale krásný." Řekne po půl hodině cesty.
"Teto, to mi vůbec nevadí. Jen jsem to mohla vědět dopředu" Zasměju se a dál pozoruji cestu.

Asi po 9 hodinách jsme dorazili na místo, kde budeme bydlet. Musím říct, čekala jsem, že to bude horší. Je sice starší, ale vypadá pořád dobře. Po krátkém rozmýšlení a rozhlížení se po krajině, se rozhodnu konečně jít dovnitř.
"Waau, teto, dívej, je to tu celkem útulné."
"Já vím Stello, tohle je jednoho mého známého."
"Jakého známého?"
"No, ehm, toho neznáš. Nicméně pojď, musíme jít vybalit."
"No, dobře."
'Zajímalo by mě jakého známého, ale když to nechce říct, budiž'

Zrovna jsem si vše vybalila, a potom mi došlo, že by tu měla být půda, ale teta se nezmínila. No nic, jdu najít padací schody.

'Někde by tu přeci měli být, no tak'. Asi po 6 minutách hledání, jsem je nejspíš našla. 'Jak je dostanu dolů? jsou zaseklé, budu potřebovat nějaký stupínek' vzala jsem nejbližší krabici, stoupla si na ni a vší silou sundala schody.
Teta to nejspíš slyšela, protože na mě křikla  "Co tam děláš Stello?"
'A jeje' "Ale nic, jen tady přehazuji krabice."
"Dobrá, hlavně dávej pozor."
"Budu"
'Uff, už jsem se lekla'
Pomalu jsem vystoupala po schodech nahoru, ale nic jsem neviděla, takže jsem si šla pro baterku. Když už jsem ji měla tak jsem vešla na půdu. Samé krabice, se starými knížkami, fotkami či hračkami. Avšak mne nejvíc zaujala truhlice na samotném konci. Přelezla jsem všechny krabice, až jsem nakonec byla u svého cíle. Byla malá, dřevěná a hodně stará. Zajímá mě, co tam může být. Dlouho jsem zkoušela najít klíč, ale marně. Avšak když jsem se vrátila k truhlici, byla odemčená. 'Nejspíš byla odemčená celou dobu, jen já jsem slepá' pomyslela jsem si. Pomalu jsem ji otevřela a nemohla jsem věřit svým očím. Byla tam...

****

Tak tady máte další kapitolu. Nechte se překvapit co bude dál. A díky, že čtete můj příběh. <3