Čekajíc na péči

Jeho delší neupravené vlasy vlály v prašném větru, když postupoval dál, srdce tížené falešnou vinnou a lásce k lidem kterou nevěděl, jestli mu někdo opětuje. Černo-tmavě modrý prach jeho minulosti a traumatu ho pálil na každým kroku, vytvářejíce obrazce velice chaotické, přesto velmi organizované. I tak obličejem ani neškubl.

Prach zesílil a on si musel dát před obličej ruku. Na něm se objevila první černá slza a jeho srdce uvolnilo první dávku bolesti. Přesto vše, ale viděl epicentrum, obrovská trhlina skrz vše, čemu rozuměl kde viděl stín někoho, koho hledal. Byl už metry od toho, když ucítil ruce zezadu jak ho tahají dolů a zpátky. "To přejde časem" říkali "Vždyť se ti nic nestalo" "Užívej si a neměň se". Přesto chlapec pokračoval. Jeho odhodlanost posilněná jenom jeho nenávisti, nikoliv nadějí. Poslední krok, přičemž prach mu vypálil v srdci takovou díru, že začal velice silně krvácet, nejen černě, ale rudě. On jen z posledních sil sáhl do epicentra a sáhl na svoji podobiznu. Něco, co representovalo část jeho. Shodil ho na zem a vichr přestal. Vzal kudlu ze své kapsy a začal ho bodat do srdce se slzami v očích. Tělo se rozplynulo a bolest byla pryč, přesto tam ale seděl, krvácející, ztrácejíc vše, co dělalo jeho jím. Byl na pokraji ztracení.

Poté ale jemný dotek na jeho tváří ho donutil vzhlédnout. Viděl krásnou dívku, která na jeho díru v srdci sáhla a pomalu mizela. Chlapec ji zoufale objal, což jí lehce zamezilo léčení, ale přesto pokračovala. Najednou se zjevil muž za ní a snažil se jí táhnout pryč, bez jakékoliv úspěchu. Po chvilce muž odešel a ona doléčila jeho ránu, i když šrámy na duši a na srdci zůstaly, které pořád bolely. Dívka se poté zvedla, chlapec také a políbila ho. Natož se otočila a řekla, že se vrátí, ale chlapec si bude muset počkat, že ona sama musí se vyléčit. On viděl, jak každé její oko má jinou barvu, rozpolcení. Chlapec chtěl být ten kdo jí vyléčí, ale nemohl, on byl část toho problému. Tak si sedl a čekal, vzpomínajíc na její krásu.