Ve městě, dopoledne
Martin
Ciel pořád neodepisoval, ale spíš než v zaneprázdněnost jsem věřil, že se nenachází v dosahu Wi-Fi. A můj spam začínal znít hystericky. Jsem ten kamarád, který se snaží být vtipný a mimo sarkasmus zvládá jenom: „Jdou dva. Prostřední spadne." Což nevadí, protože většinou moc nemluvím. Jenže konverzace s ním mě strašně bavily a znít jako idiot nepatřilo na můj seznam přání. Ačkoli jsem to možná už splnil tím, že jsem nám přezdívky z Kurošicudži napsal v pojaponštěné fonetické podobě: Šieru a Sebasčan.
My lord... kolik dní musím čekat, než tě vytáhnu ven, hm?
Náš chat se nepravidelně plnil vážnými tématy i zavrženíhodnými kravinami. Nevěděl jsem, kde bydlí, jak se jmenuje, co studuje a nekonečno dalších věcí. Věděl jsem, že mu bude šestnáct, kolik amatérských titulků k seriálům už napsal, jaká anime má rád a asi stovku dalších věcí.
Věděl jsem, že je černý, ne šedý. Ani bílý. Černý. Byl jsem z toho na větvi od první vteřiny, kdy mi to došlo. V životě jsem na nic nevynaložil tolik úsilí jako na to, abych se ho nezeptal.
Co jsi zač, co jsi zač, co jsi zač?
Protože to s největší pravděpodobností neviděl. Někteří lidé se s Nimi setkali, aniž by si z toho odnesli jedinou památku. Někteří světlali, někteří tmavli, ale s černou jsem se ještě nesetkal. Ne, že bych toho znal tolik. Navíc se mi teď zdál světlejší i Bast – a jak by k Nim asi přišel on? Možná prostě slepnu.
Jirka s Bastem na mě ode dveří unisono zařvali: „Vztyk!" Zašklebil jsem se, vrátil mobil do kapsy a vstal z lavičky.
Chyba.
„Á, bože," zaskučel jsem, když se mi celou bytostí rozlila bolest, „tolik nervů jsem ráno rozhodně neměl."
Jirka si nápomocně stoupl za mě a krajně nepříjemným rýpáním do zad moje zubožené tělo s chechotem dostrkal až k autu. Každý pohyb znamenal bolest úplně jiné části svalstva.
„Už nikdy," přísahal jsem a zapadl do bordelu na sedadle za řidičem. Zastudil mě zadek. Sakra.
„Řekni to Kolesovi, až zase uděláš dva kliky a umřeš," vyprskl Bast. Posadil se dopředu, aby cestou nehodil šavli, a Jirka se poskládal za volant.
„Ježíš, Jiří, to je hnus, krucinál."
„To přežiješ. Chtěl jsem to uklidit, fakt."
„Ne, ty blbečku, měl jsi pod dekou Eiskaffee a já ho rozsedl."
Oba zařvali smíchy, protože mé neštěstí zapůsobilo víc než polití sedačky. Hodil jsem krabici od kafe pod Jirku, šťouchl ho do kříže špičkou tenisky a otřel si ruce o poznamenané kalhoty.
„V tomhle vozíš svoji holku?" To se mě mimochodem dotklo. Já mu o Cielovi řekl druhý den a on to tajil dva týdny, zrádce.
„V tomhle vozím bestie do ZOO. Zrovna dneska mám šichtu."
„Prosím tě, jeď," vrčel jsem a doloval z tašky cukrem nadopovanou müsli tyčinku.
„Ještě čekáme na Dominika."
A tak jsme v kávovém oparu čekali na Bastova bratra.
Jiří
Poznám dusnou atmosféru na hony daleko. Jsem expert. Veterán. Magič.
Dominikova vychrtlá postava se dlouhými kroky blížila k autu, tak jsem na něj zablikal. Pak jsem v zrcátku zahlédl Martinův výraz a vytušil průser. Mrkl jsem doprava. Bast toho kvůli tátovi evidentně moc nenaspal; klimbal přimáčknutý na sklo.
ČTEŠ
Hlídka světel
FantasyPředstavte si, že ve vašem městě odedávna existuje průchod do takzvaného vnitřního světa. Ne, že by to byla taková výhoda - za jeho otěže totiž tahají zrůdy. Ty výše postavené, mocnější, si občas vyhlédnou tvora v naší části reality, načež jeho živo...
