Temná strana

18.kapitola Alexis-15.7.

Vzbudil mě Will tím, že už se mě zase snažil líbat a osahávat. Jasně mám ho ráda a tohle mi nevadí, ale měla jsem teď jinou myšlenku. „Dobrý ráno Wille, ale musim se jít kouknout za Denym.“ Zarazil se a udiveně se zeptal. „Proč? Je jedna odpoledne a on bude ještě spát.“ Snažil se pokračovat a tak jsem ho odstrčila. „Nepotřebuju, aby byl vzhůru. Potřebuju zkontrolovat jeho ruku a nohu, protože ten tvůj povedenej brácha někomu rozbil držku, spadnul ze schodů a to všechno v opilosti a to nepočítám ty kecy, co měl u toho, když sem se mu snažila pomoct.“ Will na mě zasyčel. „Neřikej tak nahlas, že je to můj brácha a proč si mě nevzbudila?“ Abys nic neslyšel, kdyby se Deny náhodou prokec. „Nechtěla jsem tě tím trápit.“ Will vstal a začal hledat svoje oblečení. „Co děláš?“ Ptala jsem se zmateně. „O ošetřování toho vim víc jak ty. Jdu za nim.“ Nechala jsem ho  a zpátky se zavrtala do polštáře.  Už jsem nemohla spát, ale odpočívala jsem. Bylo takové ticho. Až asi po půl hodině přišel Will. „Pojď vstávat máme hotovou snídani.“ Proč chce, abych vstávala tak brzo? „Ne ještě ne.“  Víc jsem se zachumlala. „Vstávej, nebo snad chceš, abych si tě odtamtud odnes?“ Ne jen to ne. Žádný nošení, nemám to ráda. Rychle jsem vstala a zamířila do kuchyně.  Seděl tam i Deny a vypadal hůř než v noci. Přes půlku obličeje měl modřinu a modřiny mu pokrývali i další části těla. Ruka mu ještě víc otekla a jen noha vypadala v pořádku. „Vypadal takhle hrozně i v noci?“ Zeptal se Will. „Ne byl úplně bez modřin, ale trochu smrděl.“ Usmála jsem se na Willa. „Hej, nebavte se, jak kdybych tady nebyl, a řekne mi už někdo, jak sem se sem dostal? Stačí mi, že je mi blbě a bolí mě hlava.“ Měla jsem chuť se mu vysmát, ale neudělala jsem to. „Mě by to zajímalo stejně jako tebe, ty si nic nepamatuješ?“  Zavrtěl hlavou a pak řek. „Vlastně něco jo, pamatuju si, jak jsem Teodorovi rozbil držku a spadnul ze schodů, no a pak ještě pár věcí.“ Řekl a mrknul na mě. Že by si pamatoval ty prsa nebo pusy? Ne určitě ne. „Tak aspoň něco.“  Will si ale všímal i jeho slov, který jsou důležitý pro všechny. „Proč si Teovi rozbil držku?“ Deny spustil svoji hlavu a praštil se o stůl. Jako blbec se pak za tu svoji tupou hlavu chytil a začal nadávat. Po pěti dlouhých minutách jeho bědování vyštěknul. „Jak to mam kurva vědět? Nic si nepamatuju!“ Měl u toho divnej výraz a já si byla stoprocentně jistá, že si vzpomněl, proč mu rozbil držku. Šla jsem si sednout a pak jsem se naklonila, jako že koukám na ty modřiny a tiše řekla. „Kecáš.“  Potom jsem normálním hlasem řekla. „No teď se nějakou dobu nikomu líbit nebudeš.“ Jenom mě, říkalo si moje podvědomí a já ho naštěstí zahnala. Dala jsem se do jídla,  které tam bylo a zjistila jsem, jak obrovský mám hlad. Z nás tří jsem toho snědla nejvíc, ale asi to bylo tím, že jsem jedla míň než oni už nějakou dobu.  Najednou uprostřed jídla mi položil Will ruku na stehno a začal mě hladit. Téměř ve stejnou dobu to udělal Deny u druhé nohy. Podívala jsem se z jednoho na druhého. Oba měli šibalský výraz, ale nevšimli si, jeden druhého. Oba koukali na mě. Sundala jsem Denyho ruku dolů. Myslela jsem, že mu to bude vadit, ale on se jen pokřiveně usmíval.  Aspoň tak, ale mohlo by mu to vadit. Chci mu zase dělat nějaký naschvály. Bavilo mě to, i když mě to štvalo. Vlastně jsem se díky těm pošťuchům líbala dřív s Denym než s Willem a dřív jsem ho znala a víc jsem s ním mluvila, všichni mě spojují s ním a ne s Willem a mě to k němu taky táhne, tak proč jsem se zamilovala do Willa a Will do mě? Nedává to smysl, ale má vůbec něco v životě dávat smysl? Jde jen o to přežít všechno, aniž byste se zbláznili, dokud to s váma osud neskončí. Nebo vy s osudem? Možná až moc přísně soudím lidi okolo. Jednou Teo řikal, že holky jsou tady poslušný, jenom já jsem asi výjimka.  Zkusím znova vidět Kristen a Zdeňku, abych si s nima mohla zlepšit trochu vztahy a třeba poznat i ty jejich kluky. Mohli bysme třeba být dobrý kámoši všichni dohromady.  Určitě to půjde, pokud budu víc přátelská a oni o moje přátelství budou stát. Byla by to parta blondýnek a jedné blbé obarvené blondýnky. Ale co, teď se ničím nebudu zabývat. Chtěla jsem přece dělat naschvály Denymu a milovat Willa ne? Tak to spojíme. Dojedla jsem a sedla si Willovi na klín. „Wille, co kdybychom si, když už tady tak sedíme, zahráli hru?“ Will mi dal pusu na čelo. „A jakou?“ Bez zaváhání jsem odpověděla „Vadí, nevadí“ Deny se dychtivě zeptal. „Co to je?“ Will se to taky chtěl dozvědět, a tak jsem jim vysvětlila pravidla hry, která byla v jedné knížce. „No, tak nejdřív se koupí chlast a pak se jeden někoho zeptá na cokoli. Ten člověk řekne, jestli mu ta otázka vadí, nebo ne. Pokud nevadí, tak musí pravdivě odpovědět. Pokud mu vadí, tak se musí pořádně napít. Mohla by to bejt zábava.“ Deny měl asi taky něco v plánu, protože ačkoli byl po flámu a byl pomlácený, tak vystřelil jako raketa a přinesl ze svého pokoje čtyři lahve vodky. Will zvedl jedno obočí a Deny jen ležérně pronesl. „Musel sem mít pár lahví v záloze a vědět že to nikdo nevypije.“ Dál jsem seděla na Willovi a začala ho líbat. Nevím proč, ale byl překvapený. Vyšel jeden mlaskavý zvuk a Deny praštil lahvemi o stůl. Přestali jsme a koukli se na něj, snažil se tvářit, že je v pohodě a dařilo se mu to. Jedinou věc, kterou nedokázal ovládat, byli oči. Zůstávaly chladné. „Myslel sem, že chcete hrát.“ Pronesl to tak zábavně přátelským hlasem, ale já mu jeho klid a pohodu nevěřila.  Každopádně umí se dobře přetvařovat.  Will se na mě podíval těma jeho zlatohnědýma očima a usmál se. „Neboj, Deny, mi už se budeme věnovat hře.“ Oba jsme se pousmáli. Začala hra. „Mám flašku, tak se budu ptát jo?“ Optal se Deny, ale nečekal na odpověď. „Wille, byl bys schopnej zabít Divošku, kdyby ti to nařídili, nebo by se chtěla vrátit?“ Will se zamračil. „Vadí.“ Pořádně se napil. To je to samý jako to, že by mě klidně zabil, ale nechce mi to říct. „Teď se ptám já.“ Prohlásil Will. „Deny, stejná otázka.“ Ten byl odvážnější. „Nevadí. Jo zabil bych ji, ale..“ dál ťukal do stolu a já poznala morseovku. Zbytek věty byl: pak bych zabil sebe. Divný, že si toho Will nevšimnul, protože ještě říkal, aby toho trapného ťukání nechal. Další Denyho otázka. Už jsem si myslela, že nakonec tohle bude válka mezi dvěma bratry, ale Denyho otázka směřovala na mě. „Umíš morseovku?“ Co by mi na týhle otázce vadilo? „Nevadí. Jo umím. A moje otázka je na tebe Deny a je celkem jednoduchá. Annabeth.“ Deny se zamračil. „No tohle mi teda vadí.“ Napil se a pokračoval další otázkou na Willa. „Byl si někdy někomu nevěrnej?“ Will je prostě hrozný, protože jeho další odpověď byla zase „Vadí.“ Byl mi nevěrný? To by znamenalo, že by mi mohl odpustit to s Denym, kdybych mu to řekla, ale co když podváděl někoho jinýho? Já nevím nic. Hra pokračovala celkem dlouho a oni postupně po sobě házeli stále horší otázky, až to bylo samé: vadí, vadí, vadí. Jenom já zůstávala střízlivá a bála jsem se, že jsem tou hrou všechno pohnojila, protože padla otázka. „Co bys mi Wille udělal, když ti řeknu pravdu o tom, že šukam tvoji holku?“ Will byl na tom hůř jak Deny. Skoro se nedokázal udržet vsedě a stěží mu bylo rozumět.  „To bys mi tady musel dokázat. Já ti nevěřim, ale jinak asi nic, bych ti ji pučil.“ No tak ten je teda fakt úplně milý. Každému mě půjčí a pak mě bude ještě sázet při kartách ne?  Ohledně toho důkazu, Deny se ke mně dobelhal a roztrhnul mi tričko. „Ukážem mu naši zábavu?“ Vlepila jsem mu takovou, že si sednul. A byl ještě tak při sobě, že se mi omluvil, ale Will se smál, i když to vypadalo, že Denymu. Doufám, že si nikdo nebude nic pamatovat. Šla jsem si pro oblečení a pak je tam nechala, ať si spolu chlastají dál. Šla jsem udělat, to, o čem jsem přemýšlela. Najít  Kristen s Tomem a Zdeňku s Milanem.  Musela jsem jít pěšky, a tak mi celkem dlouho trvalo, než jsem došla k té obrovské budově.  Hned za dveřmi jsem uviděla Nicol, Johna, Kristen, Toma, Milana a Zdeňku. Šla jsem k nim, ale kousek od nich mě zastavili nějací kluci. Co si myslí? O co se jako snaží? Zkusila jsem je obejít a všimla jsem si, že kluci si stoupli před holky, který vykukovaly zpoza nich.  Pokoušela jsem se jít dál, ale chytili mě a nechtěli mě pustit. „Hej, co se děje?“ Ptala jsem se naprosto zmatená. „Dál nemůžeš, si spojená s Willem a ten zodpovídá za svý lidi. Tom s Kristen přešli, protože nechtěli mít problémy, ale ty to neuděláš. Deny zmlátil Tea a to je nepřátelství. Vyřiď jim to.“ Nehodlala jsem se tady s nimi rozčilovat. Nebudu vyžírat Denyho průsery. „Vyřiď jim to sám, já jdu za svojí kámoškou Nicol, Kristen a Zdeňkou.“  Zkusila jsem do toho čahouna, co mluvil za všechny strčit. Ani se nehnul.  „Sice nevim, jak se jmenuješ, ale myslim, že mi stačí slovíčko kretén. Takže kreténe mě pust za kámoškama nebo pudu za Mikem.“ Ten čahoun se jenom rozesmál, až se celý otřásal a nakonec s kuckáním řekl. „Klidně za nim běž, ale pochybuju, že zrovna tebe bude poslouchat. Si tady něco jako děvka, co se snaží bejt víc než ty holky, co tady sou samy, ale seš ještě horší.“ Co ten o mně může vědět? Nikdy jsem ho neviděla.  Dobře kašlu na to. Otočila jsem se a šla pryč, zatímco jsem na něj ještě křičela. „Čůráku, naser si, si větší nula jak já, protože málokdo zná tvoje jméno, na rozdíl ode mě.“ Nakonec sem ho vyfuckovala. Ozvala se odpověď. Byl ve chvíly u mě, chytil mě zezadu za krk a přimáčknul mě na zem. „Si stejná jako ty dva tak s tebou budu zacházet taky tak. Otočil mě a dal mi pěstí do obličeje. Strašně to bolelo. V duchu jsem hrozně nadávala, ale jinak jsem neuronila žádnou slzu a smála sem se. Chtěl mě praštit znova, ale nejmenší z holek dostala odvahu, utekla a postavila se mezi mě a tu pěst. Milan nevypadal, že by mu moc vadilo, že mi pomohla, ale byl zaražený. „Nech ji bejt, ona má pravdu si kretén.“  Pomohla mi vstát a já se přestala smát.  „Děkuju.“ Řekla sem Zdeňce. Pomalu a potichu mi řekla. „Máš za co, právě sem porušila všechny pravidla, který sem nikdy porušit nechtěla, ale nelíbilo se mi, jak ti z pusy teče krev a to všechno.“ Sáhla jsem si na obličej, abych si to s tou krví ověřila. Byla tam. Vzpomněla jsem si, že krev jsem měla na obličeji i tu noc, co jsem zjistila, co je Will zač a on mě odvezl do nemocnice. Připadá mi to tak dávno, jako by Alexis opravdu umřela a tak to taky bylo. Musela jsem se nad tou vzpomínkou usmívat a věděla jsem jak komický na mě pohled. „Měli bysme zavolat Wila.“ Řekl Milan, když jsem k němu se Zdeňkou došla. Další příval smíchu a s ním i nával bolesti. „Když mu teď zavoláš, tak se dozvíš všechno možný ale ne to co chceš vědět. Sou s Denym úplně na mol.“  Všichni se na sebe navzájem podívali s takovým výrazem, který se občas tady vyskytoval, ale zatím jsem nezjistila, co znamená.  „No, nechceš dneska spát u nás, určitě s nima teď nebude řeč.“ Navrhla Kristen. Asi přece jenom nebudou tak hrozný, jak sem si původně myslela. Mohli bychom se spolu všichni bavit. „Nic proti Kristen, ale co sem zvorala, to si taky musim vyžrat, to já je tak trochu vožrala.“ Kristen přikývla na souhlas.  Ještě jsem dodala. „Ale nechci se vracet moc brzo, mohla bych tu bejt s Váma?“ Nicol nic neřekla, což bylo divný. Myslela jsem si, že sme nej kámošky, ale ona se asi bála neposlouchat Johna a tak nic neudělala. Za to malá Zdenička se mě zastala a teď mi i odpověděla. „Jo s tim už není problém. Neboj já s Milanem sme tady chtěli bejt dlouho, tak můžeš být s náma.“ Milan přikývnul, ale John řekl. „Hele Skůtr si hodně dovoluje, no my s Nicol sme zrovna chtěli odejít, tak se nejspíš uvidíme jindy.“ Vzal Nicol za ruku a prakticky vzato ji dotáhnul pryč. „Proč řikal to Skůtr?“ musela jsem se zeptat abych nemyslela na to, že díky Denymu už asi nikdy nebudu mluvit s Nicol. Zdeňka mi zamračeně odpověděla a Milan ji u toho hladil po zádech. „Skůtr znamená zkurvenej trpaslík a on ví, že tu přezdívku nesnášim.“ Celá zrudla a Milan ji musel utěšovat. Kristen na to šla prakticky. „Nechceš si umejt ten obličej? Vypadáš strašidelně. Teče ti z pusy a trochu z nosu.“  Právě na tu ránu jsem se snažila nemyslet a ona mi to připomene, ale má pravdu, protože tady nechci chodit s krvavým obličejem. Tom mi podával vlhký ručník, který mu přinesl nějaký kluk. Připlácla jsem si ho na obličej tak, že jsem nic neviděla a někdo mi poklepal na rameno. „Co chcete? Mozek není doma.“ Řekla jsem ze srandy, ale překvapil mě hlas, který odpověděl. „Tak ho zavolej, protože pokud vim, si se mnou chtěla mluvit.“ Byl to chladný hlas, na který se nedalo zapomenout. Mike. A za ním jsem původně chtěla jít. On má asi uši všude. Stáhla jsem si ručník z hlavy. Všichni okolo o dva kroky ustoupili, tak že se vytvořil jakýsi VIP prostor. Nikdo na nás nekoukal, kromě Zdeňky, Milana Kristen a Toma a ty vypadali vystrašeně. „Proč si se mnou chtěla mluvit?“ Jak mu to asi říct? „Protože jsem sem přišla a čekalo mě jenom to, že mi zakázali mluvit s kamarádkami a nějakej kretén mě tu začal urážet.  Tak by mě zajímalo, co sem udělala a ona ta chyba je jenom v tom, že chodim s Willem.“ Vychrlila jsem a to dost ostrým hlasem na to, že jsem mluvila s člověkem, který může rozhodovat o mém životě. „Jsi stále zajímavější Alex, zajímavější než jsem si myslel. Uvědomuješ si, že tě můžu zabít a projde mi to. Můžu ti ublížit a nikomu to vadit nebude, ale přece tady na mě skoro křičíš.“ Trochu zavrtěl hlavou. Malinko jsem se začala bát a tak jsem si založila ruce na prsou, aby nebylo vidět, kdyby se mi rozklepaly. Nevšímala jsem si ale jeho řečí a pokračovala. Chtěla jsem všechno vědět za každou cenu. „Proč musim bejt trestaná za Denyho chyby?“ Mike se usmál. „Proč si nejdřív nevšímáš svých chyb a řešíš Denyho?“ Tak blbá otázka. „Moje chyby se týkají jenom mě, ale on do svých zatahuje i jiný lidi a ubližuje jim tim!“ Na konci věty jsem skoro zapištěla. „Opravdu tvoje chyby zahrnujou jen tebe? Opravdu všechny tvoje chyby?“ On to kurva ví, ale jak to může vědět ? Ví to jenom Nicol, pokud… mu to neřekla. Položila jsem jednoduchou otázku. „Jak?“ Pochopil, rozesmál se a už byl zase na odchodu. „Myslim, že seš celkem chytrá, tak už sis to domyslela a přeju ti, ať máš obličej v pořádku.“ Pronášel to naprosto milým a vřelým hlasem, který mě přinutil ironicky křiknout. „No fakt děkuju.“ Nenechá se jen tak rozházet. Usměvavě mi ještě odpověděl. „Nemáš zač.“ Pak už byl pryč. Dala jsem si zpátky ručník na hlavu, ale všimla jsem si, že VIP prostor se znova zaplnil lidmi. Tom ke mně přišel. „Ty vole, takhle bych já s nim mluvit nemoch, protože upřímně řečeno z něj de celkem strach. Chvilku se tváří jako kámoš a za chvíli tě zabije. Jeden kluk byl tak drzej, že mu podal špatnou ruku a už ho nikdo nikdy neviděl. Nechtěl bych tak skončit, ale asi pro tebe má slabost, protože za takový chování většinou je trest, není to podle postavení. Ale nic sem neřikal. Nesmí se to dozvědět jo?“ mluvil tak potichu, že ho nikdo jinej neslyšel. „Neboj, já mu to neřeknu, nejsem jako ostatní.“  Potom přišla i Kristen. „Prosim tě, dej mi ten hadr, jenom si tu krev rozmazáváš a ne že bys ji utírala, ti to utřu.“ Dala jsem jí hadr a ona mi opatrně ošetřovala obličej a u toho si mumlala. „Ještě nikdy sem takhle neošetřovala holku. Většinou jenom kluka, protože se ještě nestalo, že by takhle někdo holku mlátil, maximálně facka, nebo pevnej stisk, ale tohle? Seš magnet na potíže.“ Měla pravdu. Od doby, co sem poprvé uviděla Willa, mám spoustu potíží a utrpení, ale taky jsem od té doby konečně začala žít a říká se, že bolest je znamení života a jen mrtvého už nic nebolí. Dřív jsem byla chodící mrtvola a až Will mi nahodil srdce, které způsobuje bolest a lásku. „Jo, sem hrozná.“ Řekla sem potichu. Zdeňka s Milanem se mazlili a Tom s Kristen se se mnou bavili. Postupem času se to střídalo a já zjistila, že s nima mám toho spoustu společného, a tak jsme se spolu bavili až do doby, kdy jsem už musela jít doopravdy domů za těma dvěma pakoněma.