h o r i z o n t

u n u s

Anne.

Klečela v temném pokojíčku a smáčela její růžové pyžámko neutuchajícím splavem slz. Věděla, že je konec, na světě už nebyl kdokoliv, kdo by ji mohl pomoci. 

Pomoc tu byla, jen ne na tomto světě. 
A najednou byla každá úplně jinde. 

S návalem nových myšlenek a s mnoha otázkami na které nedostala odpověď, Anne stála před masivními lítačkami z krásně opracovaného dřeva umístěné uprostřed dlouhé chodby pokrtyté krásným rudým kobercem. Bez svojí dcerky. Ovšem obě cesty končily temnotou, za kterou nešlo dohlédnout. Nepřišlo jí jako dobrý nápad vydat se zrovna tam. Místo na ní působilo jako luxusní hotel, ale to byla jen zběsilá myšlenka, která ji ihned opustila. Více ji zajímalo, proč tu její dcera není s ní. Momentálně jí ale nezbývalo nic jiného, než otevřít dveře.

Anne se zjevil pohled přesně na to, co si na tu chvíli představovala. Místnost hostila obrovský bar zabarvený do rudě černých barev. Očekávala, že místo bude žít, že si jí nikdo ani nepovšimne, ale jakmile obě části lítaček pustila za sebe, čas se zastavil. A Anne ztuhla.

Všichni koukali jen na ni.

Pozorovala každého jednotlivého smrtelníka zvlášť. Vypadali jako naprosto obyčejní lidé, jen byli lépe oblečení. Žádní strhanci ani vyvrhelové. Tohle místo zkrátka nebylo pro ně, jenže Anne se cítila právě jako tito lidé. Čekala jen na to, kdy jí dojde, že měla radši vybrat jednu z cest za lítačkami.

Než ale stačila udělat byť jen jediný krok, do jejích uši se zavrtal příjemný a přesto tak znepokojivý hlas. Nemluvil k ní nikdo jiný, než ona.

"Vítej v Memento Mori, Anne Faufieldová. Jsi tu z pouze jediného důvodu, i když si ho nejspíše neuvědomuješ. Stojíš na hraně mezi životem a smrtí. Nedovolila jsi mi, abych ukončila tvé počínání na onom světě a já tvou prosbu přijímám, ovšem mám jedinou podmínku. Chci, aby jsi se posadila na tu volnou židli a začala vyprávět. Budu tě pečlivě poslouchat a doporučuji nevynechat jediné slovo, protože já slyším vše. Co říkáš, co si myslíš, co šeptáš. Dej si cokoliv, o co jen tvé hrdlo prosí a poté spusť. O tvém osudu už rozhodnu jen já. Pokud naznám, že si zasloužíš ještě jednu šanci, nechám tě žít a přijdu si pro tebe znovu, až uznám, že přišla vhodná chvíle. Potom tomu už nezabráníš, ale jestliže se mi tvůj osud znelíbí, bude tvá duše bloudit po celém širém světě navždy," pronesla Smrt, ale celý bar mlčel. Neviděla, že by se jakákoliv ústa pohybovala, ale nijak neprotestovala vůči tomu, co jí bylo řečeno. Nejistě obsadila kulatou židli u baru a objednala si své pití. Byla to zvláštní příležitost a proto si to zasloužilo ještě zvláštnější drink. I když ještě neměla možnost se napít, bez dalšího rozmyslu spustila. Pokud tímhle měla zachránit svou dceru, hodlala pro to udělat vše.

//

Tehdy za pozdního zimního večera usedla na verandu. Byla jako tělo bez duše, seděla na jednom místě jako přikovaná a svůj zrak upírala na temnou oblohu, jež bděla nad ní a nechala své myšlenky volně plynout, i když se téměř ihned rozutekly do všech vzpomínek a už dávno vytvořených obrazců.Těžko se v nich mohl někdo vyznat bez toho, aniž by nepřišel o rozum. Během chvíle se na onom nebi zjevily nádherné hvězdy, malinká světýlka naděje a nějakým způsobem si získaly její pozornost.

Několikrát si dala nohu přes nohu, měnila jejich polohu každé dvě minuty - byla nervózní.

Spíše k smrti vyděšená, ale nekřičela ona, nýbrž její hlava. Oslabovala ji paranoia a strach ze ztráty. Opustila teplo svého domova, aby nemusela poslouchat ty nesmysly. Nesmysly, které celá populace nyní považovala za ultimatum.