Painted In Blood

//1// Forbidden Storm

Dorian sešel schody k mohutným hlavním dveřím. Bylo mu řečeno, že na něj čeká host. Host který byl podle jeho věrné služebné starý známý. Přišlo mu to divné.. všechny mosty z minulosti za sebou nechal shořet na prach, který odnesla řeka času. Pomalu položil jeho bledou ruku na chladnou mosaznou kliku a na chvíli se zarazil. Vzduch byl těžký, ale jako kdyby jím proplouval svěží jarní vánek s vůní růží. Tohle mu do mysli vpravilo bolestivý záblesk z minulosti. Minulosti, kterou možná dokázal smazat z povrchu zemského, ale z jeho mysli ne. Zavřel oči a potřásl hlavou, aby se vybledlých vzpomínek zbavil. Poté oči opět pomalu otevřel a nechal svůj dech zklidnit.

Ačkoli se Dorianovi před chvílí podařilo obraz z mládí z mysli vytěsnit, jakmile dveře otevřel obraz skoro až nabyl podoby. Obraz který mu byl až důvěrně známý. Před jeho dveřmi stál vysoký mladík podobného věku jako Dorian, bledá kůže byla na jeho obličeji posetá světlými pihami, které se i tak zdály tmavé, první znak, který bodl Doriana hluboko v hrudníku. Plavé vlasy svázané v jen lehce utaženém nízkém ohonu svázaném rudou stuhou se mu vlnily po ramenou až k jeho pasu. Nebesky modré oči pohledného mladíka se na několik málo okamžiků setkaly s rudou barvou těch Dorianových.

Ačkoliv Doriana jen málokdy něco vyvedlo z jeho chladného klidu, tento půvabný mladík to dokázal s přehledem a v tento moment i zcela nezámněrě. Dorian jedním rychlým pohybem zabouchl dveře a trhaně se nadechl. Očima probodl mahagonové dřevo se ozdobným zlatým kováním a v ruce křečovitě stiskl kliku.

Poté zavřel oči a zhluboka se nadechl, hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Jak se sem zatraceně dostal? Proč přišel až teď? Po osmdesáti letech. Doriana se pomalu začal zmocňovat vztek. Srdce by se mu zrychlilo- kdyby nějaké měl. Jak se vůbec opovažuje přijít na jeho pozemek? Jak může mít takovou drzost, aby nakráčel před jeho hlavní dveře se svým Cassanova úšklebkem po tom, co mu udělal?

Opět stiskl kliku a otevřel oči, zrychlený dech se mu pomalu začal uklidňovat. Podíval se na dveře a znovu je otevřel. Pak se již podruhé zadíval mladíkovi do jeho očí barvy letního nebe s trochou mraků a jedním rychlým pohybem ho chytl za saténový volan. Cítil jak několik nitek pod náhlou silou prasklo a přetrhlo se, ale v tuto chvíli neměl čas na to, aby truchlil po kusu drahé látky, která ačkoliv ani nebyla jeho.

"Co tu zatraceně děláš?" Řekl to pomalu a vyrovnaně, ale v jeho hlasu se dal zaslechnout náznak vzteku. Jako tichu před bouří, Dorianovu hněvu vždy předcházel klid.

"Též tě rád vidím." Mladíkovi na rtech zahrál krátký úsměv, který se na setinu změnil ve skoro až posměšný úšklebek.

"Odpověz mi na otázku." Za těchto slov vtáhl Dorian muže do dveří, načež ho ne zrovna jemně přistrčil ke zdi a saténový volan mu stiskl silněji.

"Nejsem tu ani dvě minuty a ty už mi mačkáš ke stěně?" Uculil se blonďák. "Tak rychlé usmíření jsem nečekal." Zasmál se a naklonil se k Dorianově tváři. "Nevěděl jsem že jsi tak zoufalý po doteku." Šeptl mu do ucha s drzým úšklebkem na rtech, které se při vyslevoní těchto slov lehce otřely o kůži na špičce jeho ucha.

Dorian se na něj podíval a zvedl nezaujatě jedno obočí. Pohledem poté probodl blondýnův úšklebek a zadíval se mu do očí. Něco v té dokonalé modři mu zatajilo dech a přimělo ho skoro až pustit hedvábnou látku, kterou předtím mačkal v pěsti. Stihl si to uvědomit však až příliš pozdě na to, aby dokázal tomuto krátkému zaváhání zabránit, ale dokázal se z něj vzpamatovat jako lusknutím prstů. Jeho pohled opět ztvrdl a on zesílil tlak, kterým blonďáka tiskl ke zdi.

"Vyklop to, Orthusi. Co tu zatraceně chceš? Chceš mi znova zlomit srdce? Bohužel tě asi zklamu. Už nemám srdce, které by jsi mohl rozcupovat." Nadechl se, jeho oči plné vzteku se setkaly s těmi Orthusovými. Na malý moment se mu opět zatajil dech a v jeho mysli zavládl klid, ale pak se vztek vrátil v mnohem větší síle, z části i kvůli tomu, co s ním mladík dokázal udělat pouhým pohledem. "Jak se vůbec opovažuješ mi jen tak zaklepat na dveře?! Po tom co jsi mi jednoho dne jen tak zmizel ze života?! Jak-" hlas se mu zadrhl a Dorian se musel zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat. Zamrkal a pomalu uvolnil sevření Orthusova hebkého volanu. "Zeptám se tě ještě jednou." Řekl tiše, skoro až neslyšně, odstoupil o krok dozadu a pohledem si vysokého muže jeho výšky přeměřil. "Co tu děláš?"

Orthus si narovnal límec,oprášil rameno krémového saka a podíval se na Doriana. Naklonil hlavu na stranu. "Jsem tu," mladík odvrátil pohled od tmavovlasého muže a poté se na něj opět podíval. "Protože se mi stýskalo." Opět mu na rtech zahrál jemný a nevinný úsměv, díky kterému by dokázalo roztát každé srdce. To naštěstí Dorianovi nehrozilo.

Černovlasý muž se na něj podíval a ušklíbl se. "Copak tě matka nenaučila, že lhát se nemá? Zkus to znovu."

Orthus se na Doriana podíval a jeho výraz se nepatrně změnil. "Pravdou je to, že brzy zemřu. Bratře."