Šance na lepší život I

35. kapitola - Fideliovo zaklínadlo

„Když myslíš," řekl ředitel. „Popíšu ti ten rituál," pokračoval. „Nejprve musíš obejít celý tento pozemek," pronesl a ukázal na plot, který byl kolem celého domu. Celou dobu musíš říkat tato slova: „Já Alma LeFay Peregrinová přísahám, že přebírám odpovědnost za toto tajemství a budu s ním nakládat s rozmyslem. A pak...," řekl a vytáhl ze svého hábitu hnědou dřevěnou krabičku, „použiješ tohle," a vytáhl plochou věc, která vypadala jako hrot šípu. „Píchneš se s tím do prstu a na dveře pak nakreslíš symbol kouzla Colloportus."

„Není to temná magie? Přeci jen používání krve je trochu choulostivé. Neříkám, že by mi to vadilo..."

„Jistěže to není krvavá magie. Jen ve většině starých rituálů se používala krev," poučoval ji Albus Brumbál dál.

„Už nejsem ve škole, Albusi," utnula ho Alma a ušklíbla se na něj. „Mohu už začít?" zeptala se ho a odhodlávala se k Fidelliově zaklínadlu.

„Pokud víš, že to zvládneš," řekl ředitel a mrkl na ni. Alma to nevěděla, ale musela to alespoň zkusit. Věděla, že v rukou nezkušeného kouzelníka se může toto zaklínadlo proměnit v něco nebezpečného. Zhluboka se nadechla a vydechla a svižným krokem se vydala kolem plotu. Na bílém sněhu po ní zůstávaly stopy, které skoro okamžitě zakryly sněhové vločky.

„Já Alma LeFay Peregrinová přísahám, že přebírám odpovědnost za toto tajemství a budu s ním nakládat s rozmyslem," šeptala celou dobu a snažila se nemyslet na to, jak moc velká jí je zima. Musí pokračovat dál. Musí to zvládnout kvůli ymbrynám. Musí to zvládnout kvůli sobě. A tak se zatnutými zuby pokračovala v cestě a snažila se, aby se moc neklepala. Cítila, jak jí opouští všechna síla, ale šla dál. Když obešla celé kolečko, došla až k řediteli, který jí podal ostrý předmět. Alma ho vzala do ruky a překvapilo jí, že z něj sálá příjemné teplo. Došla až na práh domu a dívala se na masivní krémově bílé dveře se zlatým klepadlem. Dívala se na ně tak urputně, až jí z toho začaly slzet oči. Musela párkrát rychle zamrkat. A pak jen sevřela v ruce ostrý předmět a rychle se řízla do dlaně. Na vteřinu ucítila štiplavou bolest, ale ta po chvíli ustala. Na práh spadlo pár kapek rudé krve. Profesorka smočila hrot oné věci ve své krvi a pomalu začala na dveře kreslit symbol zamykacího kouzla. Krev se ihned vsákla do dveří a po chvíli nebylo ani stopy po tom, že tam někdy byla.

„Funguje to?" zeptala se ředitele, když k němu došla a nejistě se podívala do pomněnkových očí.

„To nezjistím, dokud se nezeptáš," pronesl muž vědoucně.

„Na co?" otázala se Alma nechápavě.

„Přemýšlej trochu," řekl Brumbál provokativně, ale nakonec se na ni mile pousmál.

Profesorka si povzdechla. „Albusi, kde to jsme?" zeptala se a netrpělivě čekala na mužovu odpověď.

„Vždyť jsme přeci na..." Brumbál se zarazil. „Nerad to přiznávám, ale nevím," pokrčil rameny.

„Takže to vyšlo," řekla černovláska radostně a skoro ředitele objala.

„Vypadá to tak," konstatoval ředitel a díval se na svou podřízenou.

„U Merlina," oddechla si profesorka úlevně, „to je výborné." Cítila, jako by jí ze srdce spadl veliký kámen. Všechno bude dobré, slyšela v hlavě tenký hlásek. Pousmála se.

„Teď se přeneseme do sídla řádu a shromáždíme ymbryny. Přenést je sem budeš muset ale sama. Já už jaksi nevím polohu," ušklíbl se ředitel a Alma mu úšklebek opětovala. Došla k němu a chytla ho za ruku. Pevně ji sevřela a přísně se podívala na ředitele.