Ďábelská souhra✔️

#32

Než jsem stačila namítnout, že jsem to myslela v legraci, podal mi otlučený puk, který mu kustod schoval u sebe v kapse.

„Můj první zákrok,“ řekl a pyšně vypnul hruď.

Přejela jsem prstem po rýze v černé gumě. Sentimentálně jsem se usmála. I taková maličkost mě dokázala neskutečně potěšit.

„Děkuju,“ řekla jsem s pohledem pořád stočeným na puk.

„Půjdeme to někam oslavit?“ zeptal se nás Jesper.

„Promiň, ale dneska ne,“ odvětil okamžitě Nico.

Pak se obrátil na mě.

„Řekla jsi, že ty tvoje narozky zapijeme jindy. Tak co dneska? Aspoň bychom to spojili s tou výhrou.“

„Jsem jedině pro,“ přikývla jsem.

Domluvili jsme se, že se za půl hodiny sejdeme před halou. Zamířila jsem do Chloeiny kanceláře, kterou mi během její nepřítomnosti zapůjčila. Chtěla jsem bleskově něco přidat na naše stránky, jenže během psaní mě vyrušila příchozí zpráva.

Tak Hellberg nezklamal. Ale pořád jsem lepší.

„Brácha, ty jsi blb,“ zasmála jsem se nahlas a na esemesku hned odpověděla.

*

„Zase vítězství!“ zazpíval Nico a ťukl svou sklenicí o tu mou.

Nakonec jsme do žádného baru nešli. Cestou domů jsme koupili pár plechovek piva s tím, že si je vypijeme v klidu u mě na pokoji.

„No nevím, jestli zase,“ poznamenala jsem, „doteď jsme měli čtyři prohry v řadě.“

„Takže teď nás čekají čtyři výhry,“ řekl a slízl si pěnu z horního rtu, „ale musí se něco udělat s tou obranou. Hrůza.“

Bavili jsme se o dnešním zápase a přitom koukali na noční ulice New Jersey. Říká se, že ulicemi se tady prohání samí kriminálníci. Jestli ano, musí se to dít v nějaké jiné části města. Za dobu mého zdejšího působení jsem neslyšela o jediném incidentu v naší blízkosti.

Zrovna jsem Nicovi líčila, jak moc pochmurně vypadala kabina před jeho příchodem, jenže jsem si všimla, že mě nevnímá.

„Nico?“ oslovila jsem ho a lehce mu zatřásla ramenem, „posloucháš mě?“

„Promiň, jen jsem přemýšlel,“ odvětil nepřítomně.

„Nad čím?“

„Pamatuješ, jak jsi se mě tehdy ptala, co bych si přál do budoucna?“

Přikývla jsem.

„Myslím, že už jsem na to přišel.“

Zvědavě jsem se na něj podívala. Skleničku svíral tak pevně, že jsem se bála, že brzy praskne.

„Já...“ zadrhl se, „chtěl bych... Chtěl bych být s tebou.“

Ztuhla jsem a překvapeně na něj koukala skrz své tlusté brýle. Zadíval se na rampouch, který visel ze zábradlí balkonu.

„Prostě... Za tu dobu, co se známe, jsi mi tak moc přirostla k srdci, že si už nedokážu svůj život představit bez tebe. A vůbec, to, že jsem tě potkal, byla ta nejlepší věc, co se mi kdy stala.  A... No... Sakra, já na tyhle proslovy nejsem.“

Odmlčel se a sklopil pohled ke své skleničce.

„Moc tě miluju,“ řekl tiše.

Položil ji na stůl, jenže tak neohrabaně, že z ní přitom vylil trochu zlatavé tekutiny. Něco ucedil a chtěl se zvednout ze židle.

„Počkej,“ řekla jsem a chytla ho za ruku, „sedni si.“

Povzdechl si a znovu se posadil.

„Chci dojít pro hadr.“

„Tohle je důležitější,“ namítla jsem, „já... Já tě taky miluju.“

Na tváři se mu objevil stejný výraz jako mně před malou chvílí. Jeho touha uklízet byla najednou pryč.

„Mně tyhle proslovy taky moc nejdou. Ale vím určitě, že bych s tebou chtěla být tak dlouho, jak jen to půjde.“

Chvíli jsme na sebe beze slov koukali. Ale nebylo to takové to trapné ticho. V jeho modrých očích se postupně vystřídalo překvapení a nadšení. Na tváři se mu objevil lehký úsměv.

Vstala jsem a opřela se o zábradlí. Začala jsem odcvrnkávat napadaný sníh, když vtom Nico také vstal a stoupl si vedle mě. Trochu mě znepokojil jeho znechucený výraz ve tváři.

„Stalo se něco?“

„Právě jsem si uvědomil, že budu za pár let s Akirou příbuznej.“

„Ty už myslíš na svatbu?“ odpověděla jsem zaskočeně.

Omotal mi ruce kolem pasu a položil mi hlavu na rameno.

„Slibuju, že jednou si tě vezmu.“

Usmála jsem se. Známe se jen pár měsíců. Ale asi bych to měla brát jako znamení, že to se mnou opravdu myslí vážně. Tušila jsem, že ten slib v budoucnu splní.