Strážkyně✔

~21~

„Ještě nikomu dalšímu, tedy krom El, jsem to takto... osobně neřekla. To je ten důvod, proč se umím tak dobře ovládat. Kdybych to neuměla, tak nejspíš ještě teď sedím někde v koutě a můj psychický stav by byl milionkrát horší než je teď. Doufám, že se mi jednou taky otevřeš. Alespoň s něčím malým, co se týče přímo tebe."

Jeli jsme dál již potichu. Každý ztracený ve svých vlastních myšlenkách, týkajících se nejspíše toho vedle nás.

*

Poté, co mě Drase vysadil před mým domem, jsme se krátce rozloučili a každý si šel po svém. Mé kroky vedly až dozadu za dům k oknu v koupelně, ze kterého jsem ještě před pár hodinami vylézala potají ven. 

Pomalu jsme k němu přistoupila a rukou do něj slabě strčila. Doufala jsem, že zůstalo nezavřené zevnitř a tak tomu i zůstalo.

S výdechem úlevy jsem pozorovala, jak se okno rozevřelo směrem dovnitř do domu. Poté jsem vyskočila, zapřela se rukama a neohrabaně se vyšplhala nahoru na parapet, ze kterého jsem následně seskočila do potemnělé koupelny. Šťastná, že jsem se dostala nezpozorována do domu, jsem za sebou zavřela okno a svlékla si bundu a zula boty. Následně jsem si rychle vyčistila zuby, opláchla se a vydala směrem do svého pokoje.

Přede dveřmi do pokoje jsem se ale zarazila. Z pod dveří se linulo mírné světlo a já si byla na sto procent jistá, že jsem měla zhasnuto, když jsem odcházela. Měla jsem průšvih.

Pomalu jsem otevřela dveře připravena na nejhorší. Jako první mé oči sežehlo světlo lampičky, která se nacházela na mém stolku. Poté jsem zaregistrovala postavu sedící na mé posteli s knihou v ruce. Ihned jak si všimla, že se dveře otevřely, zvedla pohled přímo ke mně a její tvář se zamračila zlostí i strachem zároveň. Vstoupila jsem celá do pokoje a odložila bundu s boty na stranu ke stěně.

„Ariano Grace Hensnová!" zahřměl tetičky naštvaný hlas. Sršely z ní blesky a v jejím okolí hřmělo.

A popravdě? Takto naštvanou, spíše běsnící, jsem jí ještě neviděla. A oslovit mě celým jménem? Největší stupeň naštvání, který jsem zatím u ní zažila. Přesně takto mě nazvala mamka, když jsem omylem podpálila kuchyň při pokusu udělat si špagety.

„Jak jsi to zjistila?" zeptala jsem se potichu s mírně skloněnou hlavou. Nechtěla jsem se jí dívat do očí. Viděla jsem jenom její dlouhou noční košili a růžové bačkory, které již měly pár let za sebou. Nejspíš je měla i dané naopak. Pomlčela jsem o tom.

„Nejdříve uslyším auto, potom tě vidím nasedat. Nevzala jsi mi ani jeden hovor! Volala jsem ti asi tak patnáctkrát!" Rozzlobeně vstala a svou knihu, kterou četla, nechala na mé posteli textem dolů. „Ani si neuvědomuješ, jak jsem se bála! Mohl to být jeden z nich! Bože! Kdybych nevěděla, že tě ochrání," řekla a zamířila prstem na kamínek visící na mé hrudi, „tak volám na policii, jako další pohřešování. Ty ani netušíš, jak je to teď venku nebezpečně." Naštvaně mi vytýkala další věci.

V hlavě mi to všechno šrotovalo, až jsem narazila na něco, co upoutalo mou pozornost. „Mohl to být jeden z nich..." zamumlala jsem sama pro sebe. Tetička se na chvíli zastavila a nechápavě na mě zírala.

„Co jsi říkala? Doufám, že mi dáš rozumné vysvětlení." Zkřížila ruce přísně na prsou a jednou nohou trochu podupávala.

„Říkala jsi, že to mohl být jeden z nich. Jak jsi to myslela?" zeptala jsem se a podezřívavě se jí podívala do tváře, kde se v tu chvíli objevilo zmatení.

„To jsem neříkala," zakroutila hlavou a semkla rty do tenké linky. V očích jí ale hrálo prozrazení.

„Ty to víš, že ano? Víš, že se vrátili!" Užasle jsem se na ni koukala a čekala na její odpověď.

„Nejsem hloupá, Ario. I ty to musíš cítit - ty změny ve vzduchu. Myslela jsem, že tě jeden z nich dostal." V jejích očích se objevily slzy. Už nebyla naštvaná, spíše vypadala vyčerpaně. Přešla jsem k ní a objala ji.

„Jsem v pořádku. Jen potřebuji, abys mi věřila," zašeptala jsem do jejích šedých vlasů. „Mají El a já ji musím dostat zpět," dodala jsem a poté se od ní odtáhla.

„Je tu jen jeden," řekla a urovnala si svou noční košili.

„Jak to víš?" pozvedla jsem obočí.

„Může tu být jen jeden. Díky tomu přívěsku se k sobě nemohou vrátit. Každý je sám za sebe," odůvodnila svou předchozí větu.

„To mi nedošlo," zamumlala jsem. „Někoho jsem našla," začala jsem opatrně. Tetička na mě zvedla zvědavý pohled. „Dokáže mě naučit používat to, čím Agnes dokázala kdysi porazit Muže v kápích."

„Agnes?" nechápavě se na mě tetička podívala.

„První dívka, která Granir získala," vysvětlila jsem. Po jejím druhém nechápavém pohledu jsem ji vysvětlila, co znamená Granir.

„Kde jsi vzala tolik informací?" Dívala se na mě a já netušila, zda se o Draseovi zmiňovat.

„Hodně jsem četla," usmála jsem se na ni opatrným pozvednutím koutků.

„A jak jsi našla toho, kdo tě to naučí používat? Spoustu generací to nikdo nedokázal. Kámen nás jen chránil, ale nepropůjčoval nám žádnou," odmlčela se a mlaskla, „moc," dokončila větu a se zájmem mě pozorovala.

„Raději si to všechno nechám pro sebe. Ale budu potřebovat, abys mě nechávala odjet každý den pryč. Ráno odjedu a večer se vrátím. I přes školní týden." S prosebným pohledem jsem se jí koukala do očí. Vypadala na vážkách.

„Nemůžeš nikomu věřit," začala. „Teď strážíš kámen a tvou jedinou slabinou jsou tví blízcí. A pokud tu jeden z nich doopravdy je," zastavila se a její tvář vypadala ustaraně, „tak je celé město v nebezpečí a ty s ním."

„Víš, že když mě nepustíš, půjdu i přes tvůj zákaz."

Pousmála se, vzala si svou knihu a prošla kolem mě až za dveře. Poté se ještě na chvilku zastavila a řekla pouhé: „Já vím."