Chci tě zpátky

XLV

(SOBOTA, 29. září 2018)

Probouzení vedle Ollieho pro mě vždycky byl zaručený recept, jak začít nový den s úsměvem. Fungovalo to před více něž pěti lety a fungovalo to i dneska.

Když jsem procitla, zjistila jsem, že společně ležíme v jedné změti obrovské přikrývky a polštářů – já na zádech a Ollie mě částečně zalehnul svým velkým tělem. Obličej mi zavrtal do krku a jednu paži a nohu hodil přese mě, jako by si chtěl pojistit, že mu nikam neuteču.

A já si musela vychutnat teplo našich těl a ten pocit, kdy jsem u něj byla skrytá před celým světem. Aniž bych nad tím přemýšlela, natulila jsem se k němu blíž a spokojeně vzdychla. Nejspíš bych tu vydržela celý den, kdybych nikam nemusela.

Jenže jsem na dnešní dopoledne měla plány. Vidina brzkého rozchodu s Davidem způsobila, že se mi žaludek bolestivě stáhnul a vyslal do mých končetin vlnu nervozity.

Samozřejmě, že jsem to musela udělat. Nechtěla jsem nikoho dál vodit za nos - ani Davida ani Ollieho. Ale kromě toho jsem měla neodbytný pocit, že ten rozchod s Davidem byl neodvratná záležitost. Něco, co by zřejmě přišlo – ať už dříve, nebo později – i kdyby nebylo Ollieho návratu do města.

S Davidem jsme si nebyli souzeni. Každý jsme pocházeli z jiného světa a on měl od své přítelkyně jistá očekávání, která musela splňovat. Nešlo jen o vztah, ale o postavení, peníze a vlivné kontakty. A mně nejspíš nikdy dřív nedošlo, že do takového světa nepatřím a ani patřit nechci. Navíc ten vztah se netýkal jen nás dvou, ale i jeho rodičů, kteří měli neustále tendenci do něj zasahovat. Což by se samozřejmě dalo přežít za předpokladu, že by jim jejich syn všechno neodkýval.

A při představě, že bych s ním takhle měla strávit celý zbytek života se mi vlastně udělalo celkem nevolno. Takže ano. Šlo jen o to sebrat veškerou odvahu a tnout do živého. Což se zřejmě snáz řeklo, než udělalo.

Tok mých myšlenek v ten moment přerušilo zvonění mého telefonu. Rychle jsem se vyhrabala z pod Ollieho a doběhla do kuchyně, kde zůstal můj telefon odložený na lince.

David. Ach bože.

Zaťala jsem čelist a přijala hovor. „Ahoj, Davide."

„Jsem překvapený, že sis na mě ještě vůbec vzpomněla a napsala mi zprávu. Za poslední týden mám pocit, jako bych chodil s tvým telefonem," osopil se na mě namísto pozdravu.

A najednou... jsem měla vztek.

„Sejdeme se teda kolem oběda?" ujišťovala jsem se úsečně zejména proto, abych změnila téma.

Následovala krátká pauza a pak jeho odkašlání. „Byl jsem domluvený s otcem –"

„Tak to zruš," přerušila jsem ho. „Sejdeme se ve dvanáct před kavárnou, slíbil jsi mi to." Měla jsem dost toho, jak jsem vždycky byla až na druhé koleji. Jak každý měl přednost přede mnou. Jak jsem pořád musela brát ohled na jeho rodiče.

Jenže teď... teď už jsem nemusela.

„Tatum," oslovil mě poraženě a povzdechnul si.

Nejspíš chtěl pokračovat, ale já na ty nářky ohledně mých nedostatků už nebyla zvědavá. „Kavárna. Dvanáct hodin. Zatím čau." Vypnula jsem hovor a najednou měla chuť si radostí poskočit. Bylo zatraceně příjemné vymanit se z toho krátkého vodítka, na které mě připnul někdy během posledních dvou let. Najednou jsem si připadala sebejistá, dostačující a sebevědomá. Zase jsem to byla já a ten rozchod zvládnu.