Na co nám Bůh nadělil tolik schopností, když některé z nich nikdy nevyužijeme? Většinu dovedností se musíme během života naučit. Každého z nás dělají naše dovednosti vyjímečného, ale i přes to, jsme si všichni rovni. Ale i tak, je tu jedna schopnost, kterou máme všichni, i když někteří lidé se jí bojí vyjádřit nebo používat, je to schopnost milovat.
"Aubrey, vstávej, stěhováci tu budou co nevidět." Vzbudil mě matčin jemný hlas. Je to tady, den, kdy opouštím místo, kde vznikala dvacet jedna let většina mých vzpomínek. I když některé z nich nebyly zrovna moc šťastné, znamenají pro mě hodně. Nejenom že opouštíme náš překrásný dům na Andresons Street, v Pensylvánii, ale musím se rozloučit s mými přáteli, nejtěžší pro mě bude opustit Jasona, moji drahou polovičku. S Jasonem jsme spolu přes pět let, známe se už od malička, jsem si jistá, že to mezi námi bylo žhavé už dávno. Všechno to začalo v létě, když jsem dokončila druhý stupeň základní školy. S Jasonem jsme chodili do stejné třídy, ale začalo to až po dokončení základky, na rozlučkovém večírku. Vím že to i pro něj bude těžké, ale nevěřím na vztahy na dálku, rozchod byl jediné řešení. I když Jasona miluju, tohle by dlouho nevydrželo. Teď už jsme na cestě do Washingtonu, kde bude náš nový domov. Po dni v letadle a devíti hodinách v autě, jsme konečně na místě. Rodiče se radovali z nového domu a nového města, ale mně moc do smíchu nebylo. Svůj smutek jsem se rozhodla jít zapít do nejbližšího baru, ale to jsem ještě nevěděla, že to bylo moje osudové rozhodnutí, že potkám jeho. Po druhém drinku jsem ztratila pojem o tom, kolik už jsem toho vypila. Uvědomila jsem si, že už je dost pozdě, rozhodla jsem se vrátit domů.
Kousek od baru ale stáli divní, nejspíše opilí muži středního věku. Šla jsem na druhou stranu, od nich, jelikož jsem byla opilá a strachovala jsem se, že by mi mohli ublížit. Začali na mě pokřikovat, ať jdu k nim, ale nevšímala jsem si jich. V tom se ale jeden za mnou rozběhl a porazil mě na zem.
