Ďábelská souhra✔️

#30

„Tak já vás tu nechám, dobře se mi o něj postarejte," řekla jsem a významně se usmála na Nica.

Popadla jsem Akiru za ruku a vedla ho směrem k ledové ploše. Za chvíli by stejně přišel trenér a nerad by viděl, že má v kabině někoho cizího.

„Nemusela jsi kvůli mně odcházet," namítl a vyprostil se z mého sevření.

„Stejně bych šla, musím se připravit," odvětila jsem a vytáhla z kapsy malý zápisníček.

„Kam jsi dala tu velkou bichli? Takovou tu černou, co jsi s sebou pořád nosila," zeptal se.

„Mám ji v kufru, tohle je mnohem lepší. Navíc už si všechny detaily o hráčích pamatuju, takže ji ani moc nepotřebuju."

„Co jsi tam vlastně všechno psala?"

„Datumy a místa narození, bývalé kluby, statistiky, úspěchy, ocenění... Nikdy nevíš, kdy ti něco z toho přijde vhod. Na první pohled se to nezná, ale moje práce je dost náročná," odpověděla jsem.

Akira zabrblal něco o tom, že on zase musí podstupovat náročné fyzické testy. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože v tu chvíli kolem nás začali procházet hráči. Jako jeden z prvních šel Nico. Znak New Jersey mu slušel mnohem víc než ten Binghamtonu.

„Hodně štěstí," popřála jsem mu.

Pod maskou mu zazářily oči. Lapačkou mi rozcuchal vlasy a vyjel na led. Nemotorně jsem si rukou prohrábla uvolněné pramínky.

„Sakra," ucedila jsem česky a rozpustila si dlouhý cop, „abych to teď opravovala."

„Chceš je zaplíst?" zeptal se zničehonic Akira.

„A ty bys to uměl?" opáčila jsem otázkou.

Bez odpovědi vzal do rukou pár mých pramenů a začal je splétat. Ale místo jednoho copu mi udělal rovnou dva.

„Takhle ti to víc sluší," bránil se, když jsem si prsty přejela po hlavě.

„Ale já vždycky nosím jen jeden," odfrkla jsem si, „předělej to."

„No jasně, ti starší nám vždycky musí poroučet," řekl nakrknutě.

„Počkej, jak ti starší?"

„Jsi o pár minut starší. Táta mi to říkal."

„To by mnohé vysvětlovalo. Starší sourozenci jsou podle výzkumů inteligentnější než ti mladší," rýpla jsem si.

Ignorovala jsem jeho opovržený výraz a začala se zase soustředit na práci. Dnešní trénink jsem chtěla věnovat pozornost především Nicovi. Všechny by mohly zajímat jeho první dojmy v hlavním týmu.

Malinko jsem se usmála pokaždé, když chytl nějakou těžkou střelu. Jednou jsem se dokonce přistihla, jak na něj civím a nevnímám okolí. Jenže jsem si nějak nemohla pomoct. Prostě jsem na něj byla pyšná.

Když trénink skončil, všichni hráči odešli do kabiny, kdežto Nico zůstal ještě na ledě. Chvíli se zamyšleně díval na prázdnou branku.

„Andy!" zavolal na mě zničehonic, „skoč si pro brusle a hokejku, chci něco zkusit!"

„A kde to mám sehnat?" odpověděla jsem překvapeně.

„Půjč si to od kluků. Jesper má stejnou velikost nohy."

Sice jsem neměla nejmenší tušení, proč to po mně chce, ale i tak jsem zašla do kabiny s prosbou, jestli by mi někdo nepůjčil brusle. Jesper mě obdaroval svými, dokonce nepoužitými, za což jsem mu ze srdce poděkovala. Hokejku a rukavice jsem dostala od Kylea. Akira mi sdělil, že na mě počká u východu.

„Koukám, že jsi pořídila dobře," zasmál se Nico, když jsem za ním doklopýtala na led, „umíš bruslit?"

„Trochu, naposledy jsem na tom stála před několika lety," přiznala jsem a lehce zavrávorala.

„Fajn, to bohatě postačí," řekl a vjel do brankoviště, „támhle jsou puky. Vsadím se, že mi nedáš gól."

„To se teprve uvidí," přivřela jsem oči.

Dojela jsem k místu, kde se povaloval kýbl s puky a pár jich popostrčila blíž k bráně. Hokejku v ruce jsem držela jen párkrát. Ale už jsem se účastnila tolika tréninků a zápasů jako divák, že jsem něco ze střelby okoukala.

I když píšu pravou rukou, poprosila jsem Kylea o jeho hokejku s čepelí zahnutou na pravou stranu, lépe se mi drží. Trochu nejistými pohyby jsem se dostala asi tři metry před Nicovu bránu a bez přípravy praštila do jednoho puku. Černý kus gumy obloukem minul tři tyče a trefil plexisklo.

Viděla jsem, jak se mi Nico pod maskou směje. Čepelí jsem si přisunula další puk, ale tentokrát jsem přesně vyměřila trajektorii jeho letu. Vzpomněla jsem si, jak spousta hráčů využívá svá zápěstí. Zkusila jsem to taky, a tentokrát se mi ho podařilo nasměrovat aspoň do Nicovy výstroje.

„Pořád čekám na ten gól," prohlásil naoko znuděně.

Jen počkej, pomyslela jsem si a začala po něm pálit jeden puk za druhým.

Ale ať jsem vystřelila kamkoliv, branku jsem mu prostě nedala. Během chvilky mi došla munice.

„Asi jsem mizernej střelec," poznamenala jsem a opřela se bradou o hokejku.

„Nebo já jsem tak dobrej gólman," řekl sebevědomě a naházel si puky do lapačky, „tak snad to potvrdím i zítra."

„Už víš, že budeš chytat?"

„Jo, trenéři mi to oznámili ještě před tímhle tréninkem."

Hodil černé kotouče do kýblu a kývl na mě hlavou, abych za ním šla do kabiny. Jela jsem za ním, i když trochu pomalu. Aspoň jsem si mohla prohlédnout jeho dres zezadu. Dres někoho, kdo zítra odchytá svůj první zápas v NHL.