Ďábelská souhra✔️

#29

„Trefa," zasmál se.

„Sklapni, popraskají ti stehy," zakroutila jsem hlavou, „co tady děláš?"

„Konečně mě pustili z nemocnice. Tak jsem se chtěl podívat za svou milou sestřičkou."

Zvedla jsem obočí. Takže letěl z Vancouveru až do Jersey jen proto, aby mě viděl?

„Nechceš mě pozvat k sobě? Je tu zima," řekl a povytáhl si límec kabátu.

„Vtěrko."

Měl ale pravdu. Ke sněžení se teď přidal i silný vítr. Nezbývalo mi nic jiného, než ho ke mně opravdu pozvat.

*
„Řekneš mi už konečně, proč jsi přijel?" zeptala jsem se a podala mu hrnek s čajem.

„Vždyť už jsem ti to vysvětlil. Prostě jsem tě chtěl vidět. A navíc bych v Binghamtonu neměl co dělat. Budu rád, když stihnu letní přípravu," odpověděl a ukázal si na čelo.

„Taky to byla pořádná rána. Na první pohled to vypadalo, že je po tobě."

Ušklíbl se a položil si ruku na opěradlo křesla.

„Jak to vlastně máte teď s Hellbergem?"

Doufala jsem, že na tohle téma nedojde.

„Víš, od toho mého odchodu jsme se neviděli. Jen si každý den voláme.“

„A hraje aspoň líp?“

„Jo. Hraje výborně. Dostává mnohem víc šancí.“

Chvíli se na mě díval. Potom pohled sklopil k vroucí tekutině v hrnku.

„Ty ho máš vážně ráda, co?“ zeptal se zničehonic.

„Samozřejmě, že jo. Co je to vůbec za otázku?“ vyhrkla jsem pobouřeně.

Nad mojí reakcí se ušklíbl. Po chvilce zase zvážněl a znovu se podíval do hrnku.

„Proč pořád civíš do toho čaje?“ otázala jsem se.

„On tě určitě taky miluje.“

Zarazila jsem se. Tuhle větu jsem od něj nečekala. Myslela jsem, že si do mě rýpne nebo si ze mě bude utahovat. I když jsme se tak nějak usmířili, pořád se choval škodolibě. Ale teď ne.

S jeho větou se mi vracely všechny vzpomínky na náš strávený čas s Nicem. Na trénincích se na mě významně podíval po každé chycené střele. V kabině nedopustil, abych seděla po boku někoho jiného, i když to znamenalo, že tam pak nezbylo moc místa pro Maca. Od té doby, co jsem se k němu nastěhovala, se mě snažil ohromit svým kuchařským umem. Pokaždé to skončilo tím, že jsem jídlo musela dodělat já.

Nejvíc mi ale chyběly naše procházky po městě. Ostatní páry pro zábavu chodily do kina nebo do restaurací, my se posadili na lavičku v parku a povídali si. Vydrželi jsme tam sedět i pěkných pár hodin. Ale byli jsme šťastní. Nepotřebovali jsme utrácet spoustu peněz, abychom tomu druhému udělali radost. Stačilo nám, že jsme byli spolu.

„Andreo,“ ozval se Akira, „ty brečíš?“

„Hrozně mi chybí,“ vzlykla jsem.

Přesedl si ke mně na gauč a lehce mě objal kolem ramen.

„Neboj, mám pocit, že ho brzo uvidíš,“ snažil se mě uklidnit.

Nic jsem neříkala. V tu chvíli jsem vnímala jen objetí svého brášky.

*

Nabídla jsem Akirovi přespání v mém bytě. Odmítl to se slovy, že už si zamluvil pokoj v nedalekém hotelu. Přemluvila jsem ho aspoň k tomu, aby se se mnou šel dnes podívat na trénink.

„Vážně to musím nosit?“ zeptal se otráveně, když jsem mu podala cedulku s nápisem “Host“.

„Jestli nechceš mít problémy s ochrankou, tak jo,“ řekla jsem.

Podíval se na dvoumetrového muže v zelenožluté vestě u vchodu do zázemí. Asi přemýšlel, jak by se s ním v případě nouze vypořádal. Pak usoudil, že by neměl nejmenší šanci, a proto si cedulku pověsil na krk.

„Hraje Hischier?“ zeptal se, zatímco si prohlížel obrazy na zdi.

„Nedávno se zranil, takže ne. Hádám, že se znáte “

„No...“

„Nic neříkej, je mi to jasný,“ přerušila jsem ho, „už jsem si zvykla, že se tu každý zná s každým.“

Otevřela jsem dveře do kabiny, kde už seděl skoro celý tým. Jako vždy tu panovala pochmurná nálada. Asi jsem měla Akiru varovat, že nejsem jediná, koho přeřadili.

„Co tu děláš?“ vyhrkl Mikko překvapeně.

„Co tady děláš ty?“ opáčil stejně překvapeně Akira.

„Já tady hraju,“ odpověděl chladně Fin.

„A já jsem tu zase se svojí ségrou,“ řekl Švýcar a významně na mě pohlédl.

„Akiro, já jsem mu to neř-...“

„Vy jste sourozenci?!“ vytřeštil Mikko oči.

„Vysvětlím ti to pak,“ zašeptala jsem a naznačila mu, aby se ztišil.

„Přivedla jsi bráchu se podívat, jak se hraje hokej?“ ušklíbl se Cory Schneider.

„Tak to bacha, chytá za Binghamton,“ zpražila jsem našeho gólmana.

V kabině to obdivně zahučelo. Snažila jsem se to nevnímat. Pak jsem si ale všimla, že vedle Coryho nikdo nesedí.

„Cory, kde je Blocky?“ zeptala jsem se a ukázala na prázdné místo.

„Včera večer ho odvezli do nemocnice, to koleno se mu ještě zhoršilo,“ odpověděl a nazul si brusli.

„A kdo bude chytat místo něj? Vždyť zítra hrajeme proti Arizoně.“

„Má sem za chvíli dorazit novej brankář. Nějakej mladej Švéd. Prej doteď chytal na farmě.“

Nic víc říkat nemusel. Nechala jsem Akiru Akirou a kabinu kabinou a doslova vylétla ze dveří na chodbu. Věděla jsem přesně, kam mám běžet. Zní to neuvěřitelně, ale oba máme stejný (ne)orientační smysl. Mířila jsem k místu, kde mě při mém nástupu našel Pavel.

Doběhla jsem. Opravdu tam stál. Opravdu splnil to, co slíbil.