Epilog

471 29 8
                                    

Uplynuly dva týdny po Elline nehodě. Já jsem si v práci vzala nemocenskou, což Daphne samozřejmě jakožto matka dvou dětí pochopila, a tak jsme s Elle válčili proti bolesti společně.

Naražená žebra naštěstí už bolet přestala, jelikož Elle se skoro rozbrečela při pomalu každém sebemenším pohybu.

Zrovna jsem vařila oběd když se bytem rozezněl zvonek. Polévku jsem raději vypnula a zamířila na chodbu ke dveřím.

,,Ano, už jdu." křikla jsem.

,,Thomasi?" naskytl se mi pohled na muže v kožené bundě a šále s kytkou v ruce.

Popravdě jsem na něj myslela od té doby co zmizel z nemocniční chodby, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mnou chtěl ještě někdy promluvit, natož objevit se v našem bytě s květinami. Dopustila jsem se něčeho co nelze jen tak prominout. Můžu být ráda, že to nedal k soudu, ale on takový není.

,,Emily já, no víš, uvědomil jsem si, že bez tebe nechci a ani nevydržím žít. Vím, že je to strašně klišé, ale těch pět let mi stačilo a dalších už nezvládnu. Já chci zase usínat s tebe v náručí a dívat se jak se probouzíš. Jak šťastně vypadáš když s tvoj- teda naší dcerou a všechny ty další věci." podíval se mi hluboko do očí a přitáhl si mě blíž.

,,Ani nevíš jak moc jsi mi chyběl." šeptla jsem, mezitím co se naše čela opírala o sebe.

Potom konečně spojil naše rty v jedny. I po tak dlouhé době do sebe zase zapadly jako dva dílky puzzle, které byly tak dlouho ztracenými.

,,Mami kdo to je?" ozvalo se nám za zády.

,,Elli, tohle je tvůj tatínek." sehla jsem se spolu s Tomem k naší malé culíkaté holčičce.

,,A kde byl?" zeptala se.

,,Snažil jsem se tě najít princezno." usmál se na ni a pohladil ji po tváři.

Ta mu vřelý úsměv opětovala a vrhla se mu kolem krku.

Tom ji zvedl do náruče, i se sádrou na noze, a mě věnoval ten nejsladší polibek.

A tím se začala psát nová kapitola naší rodiny.

Konec


Maybe again...Where stories live. Discover now