Ďábelská souhra✔️

#23

I přes to, že nemocnice byla moderně vybavená, nedokázala jsem z hlavy vytěsnit myšlenky na scény z hororů. Když mi bylo necelých pět, moje matka dostala roli právě v jednom takovém filmu. Pokud si dobře pamatuju, šlo o to, že jedno mentálně postižené dítě zavřené v nemocničním pokoji předpovídalo děsivé smrti doktorů pomocí svých výkresů. A má drahá maminka se rozhodla, že tyhle záběry pustí své čtyřleté dcerce.

„Slečno?“ ozvalo se.

Trhla jsem hlavou. Vůbec jsem si nevšimla, že už jsem došla k recepci.

„Mohu vám s něčím pomoci?“ zeptala se sestřička s blonďatým drdolem.

„A-Ano,“ zakoktala jsem se, „tedy, přišla jsem za Akirou. Akirou Schmidem.“

„Vydržte, podívám se. Nevzpomínám si, že by tu někdo takový vůbec ležel,“ řekla a začala ťukat do klávesnice.

Trochu mi zatrnulo. Teď se ukáže.

„Ano, máte pravdu, asi mi to nějak vypadlo,“ přiznala, „přivezli ho včera. Ale je mi líto, více vám říct nemůžu.“

„Proč ne?“ vyhrkla jsem, i když jsem už dávno znala odpověď.

„Ukázala byste mi svou občanku?“ ztišila hlas, protože se po nás otočilo několik pacientů.

Beze slova jsem jí předala kousek plastu se svými údaji. Chvíli si ji prohlížela. Pak se zase podívala do počítače. A pak znovu na občanku. Takhle to nějakou dobu trvalo.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se rozpačitě, když už potřinácté zvedla hlavu k obrazovce.

„No, je to zvláštní,“ řekla rozpačitě, „ale myslím, že vám mohu říct podrobnosti.“

Nevěřila jsem vlastním uším. Ale nechtěla jsem nijak protestovat.

„Včera to s ním vůbec nevypadalo dobře. Přivezli ho s rozbitým čelem a těžkým otřesem mozku. Hlavu mu zašili pár desítkami stehů a poslali ho na pokoj. A po pár hodinách se rapidně zlepšil. Před dvěma hodinami se ho dokonce podařilo doktorům probudit.“

Neudržela jsem se a zeširoka se usmála. Je v pořádku. A nejspíš i bude.

„Mohla bych ho vidět?“ zeptala jsem se.

„No, je to trochu narychlo, ale pokud chcete, můžu vás tam poslat.“

Rukou mávla na jednoho muže v bílém, aby za ní přišel. Něco mu ukázala na mé občance a na monitoru. Doktor jen kývl a naznačil mi, abych za ním šla. Poslušně jsem kráčela hned za jeho vlajícím pláštěm. Dovedl mě až k Akirovu pokoji. Řekl, že mi dá patnáct minut, protože "pacient musí odpočívat". S tlukoucím srdcem jsem vzala za kliku.

Místnost byla zatemněná. Jediné okno mělo stažené rolety, a tak hlavním zdrojem světla zůstal přístroj s ukazatelem funkce srdce. Stál nalevo od postele, ve které ležel Akira. Vsedě zíral na neznatelné paprsky světla, které se draly zpod rolet. Když jsem za sebou zavřela, otočil hlavu. Vypadal unaveně. Pod přivřenýma očima se mu rýsovaly černé kruhy. Co mě ale vyděsilo, byla ohromná jizva na jeho čele. Ta sestřička měla pravdu, když říkala, že použili několik desítek stehů. Když mě rozpoznal, probodl mě očima.

„Co tady děláš?“ zachraptěl.

„Já... Chtěla jsem vědět, jak na tom jsi.“

Najednou jsem nebyla schopna vyslovit kloudnou větu. Slova se ze mě drala pomalu.

„Nekecej,“ ušklíbl se, „jen jsi se chtěla pobavit, jak jsem zřízenej. Klidně si mě vyfoť a pošli to všem z týmu. Určitě na to čekaj.“

„To není pravda,“ ohradila jsem se, „všichni se o tebe bojí.“

Slabě se zasmál.

„To určitě,“ poznamenal uštěpačně, „úplně si to dovedu představit. Spíš si přejou, ať jsem co nejrychleji pod drnem.“

„Přestaň!“ vykřikla jsem.

Překvapeně se na mě podíval.

„Posloucháš se vůbec? Mluvíš jako ubožák! Nikdo nic takovýho nechce. Všichni si přejí, aby jsi byl v pořádku. Úplně všichni. I já.“

Nedokázala jsem ho dál poslouchat. Ta jedna jediná minuta v jeho přítomnosti mi bohatě stačila. Cítila jsem, že mi po tváři teče slza. Bezva, brečet zrovna před ním, to jsem si zase vybrala chvilku. Rychle jsem ji otřela a doufala, že si ničeho nevšiml. Jenže když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem jeho výraz upřený na mě. Jenže něco nebylo v pořádku. Najednou už to nebyl ten nenávistný pohled. Teď to dokonce vypadalo, že je mu mě líto.

„Počkej,“ řekl a odmlčel se, „posaď se.“

Zmateně jsem se posadila na židli vedle jeho postele.

„Já... Neřekl jsem ti úplně všechno,“ začal slabým hlasem, „ale jestli to nechceš poslouchat, klidně můžeš odejít, sestři.“

Podívala jsem se za sebe s domněním, že je tu s námi nějaká zdravotní sestra. Jenže tam nikdo nestál.

„Vždyť tu žádná sestřička není,“ řekla jsem směrem k němu.

„Ty jsi fakt neskutečně naivní,“ prohlásil uštěpačně, „to patřilo tobě.“

Vytřeštila jsem na něj oči.

„Aha. Koukám, že ti o tom neřekla,“ poznamenal úsměvně, „tak mi dovol tě seznámit se skutečností. Jsme sourozenci.“