Dědečkovy příběhy z tajemného lesa

Vyprávění o faunech

Podívej se tady na ten obraz. Schválně, jestli poznáš, kdo to je. Ne? Opravdu ne? No jo, maloval jsem ho já. Dávno. Je to faun. Vidíš? Má na hlavě dva růžky, a nohy nemá jako my. Má nohy, které vypadají jako kozí. A taky... ocásek. Každý faun má ocásek...

Samozřejmě, že jsem si ho nevymyslel! Byl to můj přítel! Ano... znal jsem ho. Kdysi... Než ses narodil, bydlel jsem daleko odsud. Na kraji lesa, v malé chatě. No, a v tom lese žil tenhle faun – pan Bandhu se jmenoval. Cože? Ale ne, nežije... To už je dávno. Starý? Nebyl starý. Odstěhoval se. Všichni z toho lesa se museli odstěhovat. No, protože lidé jsou nenasytní a pokrok nezastavitelný. Tam, kde stála moje chata, teď vede dálnice. A fauni jsou jako zvířata. Můžeš se s nimi přátelit, ale musíš jim rozumět. Buď tě znají jako přítele nebo jako cizince. Nezajímá je, jestli jsi člověk, faun anebo sýkorka.

Pan Bandhu byl velice slušný. To jsou všichni faunové. Každé ráno šel kolem chaty – do studánky pro vodu. Bydlel nedaleko. Vždy mě slušně pozdravil a popovídal si se mnou – o počasí, o zvířatech, o dětech, na tom nesešlo. Byl moc milý a měl správné srdce.

Podívej se, to mi dal na památku. Panova flétna se tomu říká. Pan nebo faun, na tom nesejde... ale je to známé i mezi lidmi. Na tu on hrál. Vždycky při úplňku, když se scházeli všichni lesní tvorové na lesní mýtince, aby spolu tančili, byla panova flétna slyšet až ke mně domů. Ale hrál na ní i jindy. Když jsem mu řekl, že se musím odstěhovat, sedával u mě na zápraží a hrál takovou smutnou melodii... Do teď si ji pamatuji. Byla to melodie, která tě unese daleko, pryč, ty se cítíš úplně krásně a svobodně, ale přitom i smutně... Ten to uměl, Bandhu, to tedy jo. No... a nakonec mi řekl, že taky musí odejít. Že odchází všichni. Prý půjdou někam na sever, ale kam, to nevím... Snad žije spokojeně. Určitě ano.

Jestli mu flétna nechybí? Ale ne! Měl ještě aspoň tři! A určitě si ji umí i vyrobit, to nemůže být těžké. Ale já na ni hrát neumím. Škoda, že jsem ho nepoprosil, aby mě to naučil.

Další fauny? Ale jistě! Pan Bandhu měl ženu a žili spolu v moc útulné jeskyni. Samozřejmě tam nežili sami, ne, měli děti, čtyři. Myslím, že tři kluky a jednu holčičku, ale jistý si už nejsem... Je to tak dávno. Víš, jak vypadá fauní dáma? No, nijak speciálně, tu si snadno představíš! Má stejné kozí nožky i kopýtka, jenom, co si budem povídat, o dost hezčí než páni faunové, to je jasné. I růžky na hlavě má, jenomže faunové mají rohy takhle zahnuté, jako tady na obraze pan Bandhu, za uši. Dámy mají jen takové malé, téměř nejsou vidět. No anebo, některé mají parůžky jako srnky. Opravdu. A děti jsou samozřejmě po rodičích. Jen v mládí mají srst puntíkatou, ostatně jako různá zvířata, a růžky jim rostou teprve, když umí samy běhat.

Cože? Že bys někdy chtěl fauna vidět? No, to myslím, že není možné. Vždyť jsem ti říkal, že už se dávno odstěhovali. Pokud se někde usadili, což pevně doufám, že ano, tak nejspíš někde v ledových oblastech Finska, Švédska nebo Norska. Pokud nešli tam, tak snad našli domov někde v rozlehlé Sibiři. Blíž? No, já ti nevím... Možná v Bělorusku nebo na Ukrajině, ale spíš ne. Ale hledat je, chlapče, nemá smysl. Už ne. Ti se před světem umí schovat, to mi věř! A navíc můžou být kdekoli. Jsou schovaní a dobrovolně se ukazovat nebudou. Nyní jsou zapomenuti, lidé nevěří, že existují, ale přitom jsem je já sám znal. Vidíš to, jak rychle svět zapomíná. Ale, co já vím, třeba je to i dobře. Takhle se totiž mají fauni líp, než kdyby lidé věděli, že existují, a pokoušeli se je najít, to mi věř!

*****

Zdravím Tě, čtenáři!

Právě jsi dočetl můj první příběh na wattpadu - děkuji!

Dědečkovo vyprávění má zatím čtyři díly, které budu postupně vkládat. Těšit se v nich můžeš na další mýtické postavy.

Moc a moc mě potěší, když mi tu zanecháš třeba komentík, jak se ti povídání líbí!