Ďábelská souhra✔️

#21

„Slibuju, že vyhraju," usmál se směrem ke mně.

„Konečně to zní přesvědčivě," poznamenala jsem a dala mu pusu na čelo.

*

Do haly jsem vběhla deset minut před začátkem zápasu. Jeden důvod byl nečekaný a dost ostrý telefonát od Chloe, která si z minuty na minutu vymyslela, že mám napsat článek o Nicově prvním zápasu za reprezentační A-tým Švédska.

Tím druhým byla nehoda na kolejích tramvaje, což znamenalo, že do haly bych musela jít pěšky. Nejsem dobrý běžec, a dokonce ani chodec, takže jsem si musela zavolat taxi, abych stihla úvodní buly. Když jsme dorazili do cíle, zbývalo do začátku zápasu ještě deset minut. Naštěstí u vchodů nebyly fronty, protože utkání Švédska s Kazachstánem kanadské diváky zrovna moc netáhl.

„Zatraceně," proklela jsem svoje zpoždění, když jsem šla po chodbě v hale.

Jedna paní, která šla vedle mě, se na mě otočila a prohlédla si mě. Možná ji zarazila moje čeština. Pak se ale natočila tak, aby viděla na moje záda, která zdobilo příjmení Hellberg.

„Promiňte,“ řekla ostýchavě, „nejste vy náhodou Andrea?“

„Ano, jsem,“ přiznala jsem opatrně, „odkud mě znáte?“

„Víte, já jsem Nicova matka, Svea.“

Chvíli jsem na ni překvapeně koukala. Myslela jsem, že si dělá legraci. Jenže při bližším pohledu na její obličej mi došlo, že by byla velká náhoda, kdyby dva takhle podobní lidé nebyli matka a syn. Teď už vím, po kom má Nico tak modré oči.

„Ráda vás poznávám,“ vyhrkla jsem rychle a podala jí ruku.

„Slyšela jsem toho o vás hodně. Nico mi říkal, že jste si kvůli tomuhle turnaji vzala volno v práci,“ řekla obdivuhodně a ruku mi stiskla.

„To je pravda,“ pokrývala jsem hlavou.

„To vás obdivuji. Jsem moc ráda, že ho podporujete. Víte, naše rodina nemá tolik peněz, abychom za ním létali ze Švédska takovou dálku. Vlastně i to, že jsem měla možnost dnes dorazit, je velká náhoda.“

„A co váš muž? Ten tu není?“ zeptala jsem se.

„Bohužel,“ povzdechla si, „pár dní před odletem si ošklivě zlomil nohu a doktoři ho odmítli pustit z nemocnice.“

„To je mi líto. Ale myslím, že Nico musí být rád i za to, že jste tu vy.“

„Vlastně,“ zamumlala, „on o tom neví. Nechci ho znervóznit před tak důležitým zápasem. Úplně mi stačí, když ho zase uvidím chytat.“

„To chápu,“ přiznala jsem.

Na chvíli jsem se zamyslela.

„A... Vaše dcera nepřijede?“

„Víš,“ zarazila se, „o tom bych nerada mluvila.“

Zadívala se nepřítomným pohledem do země. Chtěla jsem se jí omluvit, ale přerušil mě zvuk z vnitřku haly, který oznamoval příchod hráčů na led.

„Ráda jsem si s vámi popovídala,“ usmála se Svea.

„Já s vámi taky,“ oplatila jsem jí úsměv.

Zatímco paní Hellbergová měla vchod do sektoru přímo po pravé ruce, já jsem musela ještě notný kus uběhnout. S mojí rychlostí jsem byla ráda, že jsem stihla nástup švédských hráčů.

Když jsem viděla, jak Nico vede svůj tým na led, nevědomky se mi na tváři rozlil úsměv. Byla jsem na něj neuvěřitelně pyšná, i když se o tenhle úspěch přičinilo ohromné štěstí. Druhý zápas v sezóně a odehraje ho za reprezentaci své země. Komu se tohle povedlo? Kam má paměť sahá, tak nikomu.

Zatímco kazašský gólman ještě něco konzultoval s trenérem, Nico si už upravoval bruslemi své brankoviště. Pečlivě zkrabatěl dosud rovnou ledovou plochu, aby se na ní případné propadlé puky zpomalily. Hned potom následoval jeho rituál. Předklonil se a pozadu zajel do brány. Po chvíli zase vyjel a narovnal se. Dělá to dokonce i při trénincích.

Sundal si helmu a prsty si prohrábl blonďaté vlasy. Pohledem přejížděl po tribunách do té doby, dokud mě nenašel. Zamával a poslal mi vzdušnou pusu. Gestem jsem naznačila, že jsem ji chytila a pak si ji přitiskla na srdce. Rozesmál se. Dvě holky pár řad pode mnou si mě znechuceně prohlédly.

Zápas začal. Nutno podotknout, že Nico neměl moc práce. I tak se ale blýskl skvělým zákrokem, když vychytal únik kazašského kapitána. Přišlo mi, že před každým vhazováním se na mě letmo podíval. Jako by se chtěl ujistit, že tam jsem.

Po druhé části vedlo Švédsko už 3:0, i když výsledek úplně neodpovídal stylu hry. Skoro pořád se hrálo na kazašské straně. Když ale udělala švédská obrana chybu, znamenalo to rychlý protiútok soupeřů. Jenže ti ztroskotávali na brankáři s číslem 22.

Nico čisté konto neudržel. Rozhodla o tom přesilovka 5 na 3 a nehlídaný hráč v bílém dresu. Když se puk odrazil od vnitřní sítě, nešťastně se díval, jak se jeho protihráči shlukují a gratulují střelci. Skoro to vypadalo, jako by se chtěl nechat vystřídat. Nedalo mi to a vyskočila jsem ze sedačky. Musela jsem ho podpořit.

„Nico!“ zavolala jsem na něj.

Trhl sebou a podíval se nahoru.

„Vinna!“

Z mojí chatrné slovní zásoby, která pocházela hlavně z internetových překladačů, jsem si vybrala slovo “vyhraj“. Všichni se na mě v tu chvíli koukali jako na blázna. Nijak mi to nevadilo, protože můj výjek splnil svůj účel. Dala bych ruku do ohně za to, že se Nico usmál. Postavil se a podíval se na švédskou střídačku. Pak praštil hokejkou o led na znamení, že mají jeho spoluhráči zrychlit střídání.

Poslední gól zápasu padl do prázdné kazašské brány. Utkání skončilo 4:1 a zajistilo Švédsku první místo v tabulce. Počtvrté zazněla švédská hymna. Všechno naznačovalo tomu, že ve čtvrtfinále narazí na soupeře ze čtvrtého místa tabulky skupiny ve Vancouveru.

Slíbila jsem Nicovi, že po zápase na něj nebudu čekat, ať si může užít oslav po základní části. Když jsem procházela halou, narazila jsem na jeho maminku.

„Jak se vám líbil zápas?“ zeptala jsem se.

Asi to byla zbytečná otázka, protože úplně zářila.

„Naprostá nádhera,“ vydechla, „věděla jsem, že je náš syn talentovaný, ale nedovedla jsem si představit, že se ještě takhle zlepšil.“

Chvíli jsme si povídaly. Svea se rozplývala snad nad každým jeho pohybem. Při pohledu na ni mě něco napadlo.

„Kdy vám odlétá letadlo?“ zeptala jsem se.

„Zítra dopoledne, proč se ptáte?“

„Pojďte za mnou.“

Chytla jsem ji za ruku a vedla chodbou až na úplný konec, kde jsme po schodech seběhly do spodního patra. Zastavily jsme se před dveřmi, u kterých stál muž z ochranky.

„Tady mají kabinu. Můžete tu na něj počkat,“ usmála jsem se.

Na jejím obličeji se objevil výraz neuvěřitelného štěstí.

„Moc děkuju,“ zašeptala.

Kývla jsem. Rozloučily jsme se a já odešla k východu. Myslím, že vlastní máma je důležitější než nějaké noční flámování. Neviděli se spolu víc než půl roku, zaslouží si aspoň chvilku spolu.

Cestou na hotel jsem v tramvaji usínala, i když bylo teprve sedm večer. Asi se na mě projevily známky časového posunu. Zamžourala jsem na obrazovku telefonu, abych zkontrolovala, kolik je hodin. Přišla mi zpráva od Nica.

N: Mamka tě pozdravuje. A děkuju!

Usmála jsem se a krátce odpověděla. Když už jsem měla mobil zapnutý, chtěla jsem si aspoň přečíst zprávy. Na všech sportovních stránkách vychvalovali Nicův výkon. Pousmála jsem se. Úsměv mi ale zmrzl po přečtení nadpisu dalšího článku.

Švédsko se ve čtvrtfinále střetne se Švýcarskem.