Such a normal morning in London

Is this real?

Procházela jsem ulicemi Londýna a stejně jako první den jsem jím byla naprosto unesená. Ani malinko se nepodobal městečku, kde jsem žila a vyrůstala. Celé město dávalo dojem elegance a půvabu. Vítr mi zafoukal do tváře a já cítila jeho chladný dotek. Mraky se seběhly na nebe a vzduch se zdál být o něco těžší než-li předtím. Za pár chvil, malé kapky slané vody dopadaly na dlažební kostky, kde se roztříštily a zanechali po sobě drobné, lesklé oblázky. Lidé procházející kolem otevírali deštníky a ti jenž deštník postrádali se šli rychle schovat do nejbližšího obchodu. Rozhlédla jsem se přes silnici a následně ji přeběhla směrem k blízké kavárně. Při otevření dveří zazněl zvoneček oznamující příchod nového zákazníka, kterým jsem se nyní stala já. Při vstupu do kavárny se ke mně téměř okamžitě donesla vůně kávy a zákusků. Bylo zde příjemné teplo a kavárna byla laděná do pastelových barev a tmavě hnědého dřeva. Nechyběli zde ani retro plechové cedule pověšené na cihlové zdi společně se závěsnými květinami. Z dálky jsem si prohlížela menu a rozmýšlela jsem se, co si budu ráčit za nápoj, či dokonce zákusek. Všimla jsem si, že tu od včerejška přibyla v nabídce i horká čokoláda, na kterou se mi v daném okamžiku sbíhali sliny. Přišla jsem tedy blíže k pultíku u kterého stála obsluha, tak jest mladá angličanka s dlouhými, blonďatými vlasy staženými v culíku, abych si mohla objednat.

„Hello, one hot chocolate please," vysoukala jsem ze sebe.

„Okay, do you want it here or to go?"

„To go."

Vždy jsem hrozně nervózní, když musím mluvit na někoho tady anglicky. Né, že bych anglicky neuměla, spíše mám strach ze své výslovnosti a slovosledu. Především mě děsí představa co takový rodilý Angličan slyší. Určitě musím znít k smíchu.

„Here you go," řekla mi s úsměvem slečna a položila mi na pult kelímek s horkou čokoládu.

Na podložku určenou pro peníze, jsem jí položila odpovídající hotovost a navíc nějaké to dýško. Pak už jsem si jen vzala víko na vršek kelímku, aby se mi tekutina uvnitř nešťastnou náhodou nevylila a kartónový držák, aby mě kelímek s horkým nápojem nepálil do dlaně. Ještě jsem s opětným úsměvem poděkovala obsluze a vydala jsem se směrem k východu. Zatáhla jsem za kliku dveří a do tváře se mi opět vmetl studený a vlhký vítr. Původně jsem měla v plánu si přes hlavu přetáhnout kapuci, ale vítr dal jasně najevo, že se mi to stejnak nepodaří. I když venku stále padaly kapky deště, postrádajíc deštník jsem se vydala opět do ulic Londýna. Rozhlédla jsem se, opět jsem přeběhla silnici a vydala se stejnou cestou, jakou jsem přišla. Prohlížela jsem si lidi přes silnici, jak s rozevřenými deštníky zrychleně kráčejí po chodníku a pravděpodobně pospíchají do práce, či na jakousi schůzku. Při tom jsem se snažila zchladit čokoládu tak, aby bylo možné ji pít. Jak jsem si tak prohlížela dění po své levici, nesledovala jsem dění nacházející se rovnou přede mnou a tak jsem nechtěně vrazila do nevinného protijdoucího, který se stal obětí mé nepozornosti, nešikovnosti a horké čokolády. Přec, že mě horká čokoláda také zasáhla, cizinec měl většinu tekutiny z kelímku všude na své tmavě šedé košili.

„Oh my God, I am so sorry, I wasn't looking. Are you okay?" dívala jsem se zděšeně na skvrnu a doufala, že jsem dotyčného neopařila, nebo hůř.

„No, no, no that's alright, I'm alright. I wasn't looking either. " ujišťoval mě pobaveně.

Jakmile jsem uslyšela ten hlas, tak známý hlas s britským přízvukem, naprosto jsem zkameněla. Nedokázala jsem ani zvednout oči do jeho tváře. Až moc dobře jsem věděla komu ten hlas patří a nevím, jestli jsem měla větší chuť utéct, nebo vískat radostí. Pomalu jsem zvedala pohled, až k jeho tváři, kde se mu vyjímal do široka roztažený a vřelý úsměv. Podívala jsem se mu do očí a cítila jak se do těch mých hrnou slzy. Zarmouceně svraštil obočí a úsměv mu z tváře zmizel.

„Are you alright?" zeptal se starostlivě.

Nedokázala jsem ani promluvit. Chtěla jsem utéct studem, ale nešlo to. Prostě jsem tam tak v dešti stála a zírala na něj s uslzenýma očima.

„I.. I just..," snažila jsem se mu nějak odpovědět, „I'm really sorry."

„It's just a shirt it'll cleans up," řekl s úsměvem.

Také jsem se pousmála a poté mi po tváři stekla slza, která se okamžitě smísila s dešťovou vodu, která mi taktéž stékala po obličeji.

„Here, you're all wet already," držíc deštník ke mně přistoupil o kousek blíž, čímž mne schoval před deštěm.

Stále jsem se na něj dívala, ale protože je vyšší než já musela jsem lehce zaklonit hlavu. Nemohla jsem uvěřit, že to je opravdu on. Nemohla jsem uvěřit, že kousek ode mě stojí Tom Hiddleston. Ten Tom, do kterého jsem vrazila, kterého jsem polila, který mě teď chrání před deštěm.

„Are you sure you're okay?" zeptal se mě opět.

Roztáhla jsem ústa do širokého úsměvu, přičemž mi další slza stekla po tváři, a odpověděla: „Yes, I am."

„Then why are you crying may I ask?"

Jak mu mám asi odpovědět? Ani já sama nevím proč pláču. Vlastně jsem se divila, že mu dokážu vůbec nějak zkomolit odpověď. V situacích kdy naprosto zkamením a ztratím řeč bych vám většinou ani nedokázala říct své jméno, natož pak hovořit anglicky.

„I don't know what to do. I would like to somehow make it up to you. I just don't know how. Simple sorry doesn't really mean anything, so.."

„Well then, if you please." podal mi rukojeť deštníku.

Rozklepanou rukou jsem držela deštník, zatímco si vytáhl z kapsy u kabátu kapesník a pokusil si alespoň trochu usušit košili.

„If you feel like you owe me something, I have an idea," uklidil si kapesník zpátky do kapsy, zapnul si kabát a deštník si vzal zpět, „What if I bought hot chocolate for both of us and we'll drink it inside, where, I hope, doesn't rain, deal?"

„You really don't h-."

„I insist it."

Raději jsem už nic nenamítala. On se jen usmál a rukou mě vybídl, abych jej následovala zpět do kavárny.