Pamatuješ si na den, kdy jsme se poznali?
Stála jsem za pokladnou v tvém oblíbeném bistru, kde jsem ti jako obvykle připravovala tobě milované palačinky se zmrzlinou. Chodil jsi k nám často a celý náš tým věděl, kvůli čemu. Kvůli tomu klidu, v kterým jsi sem tam stihnul pár písní napsat, kde jsi dokázal hudbu poslouchat i pět hodin. Nezajímalo nás to, kdo jsi, šlo nám vždy jen o spokojenost našich zákazníků, hlavně těch velmi častých. Vždy jsme se divili, že jsi sem chodil pouze sám, i přes to, že bylo jasné, že máš v dané době vztah. Ani jeden kamarád zde s tebou nebyl, ale brali jsme tě jako součást naší rodiny, kde jsi i přes málo informací byl brán jako náš. Moc jsi toho nenamluvil, vždy jsi byl tak zabraný do svých myšlenek. Sem tam jsi kousal tužku nebo brčko v koktejlu, někdy jsi se tiše smál a nebo naštvaně bručel, no a párkrát (i když jsi si to to nikdy nepřiznal) jsi zde i usnul a odešel, až když jsme tě probudili před zamknutim dveří. Byl jsi vždy tak milý, omluvil jsi se a zmizel jak vítr. Tiše, ale rychle.
A pak přišel ten den. Ten den si pamatuji jak kdyby to bylo pár dní a ne let. V televizi se všude řešila tebou zrušena svatba s nějakou brunetkou. U nás jsi se neukázal dobrých 5 týdnů, ale vůči tvému zaměstnání jsme se nad tím nepozastavovali. Neustále jsme přepínali televizi jak o závod, všude tě řešili a shazovali jako toho nejhoršího. Venku byl krásný jarní den, ale jako kdyby příroda luskla prsty, přišla hotová spoušť blesků a z nebe padaly hektolitry vody. Byla tma, když jsi nám málem vyrazil dveře z pantů. Celý jsi byl promočený až na kůži, ve tváři smutný a zároveň šťastný výraz. Slušně jsi pozdravil a sundal jsi si ten černý dlouhý kabát. Tiše jsem se zasmála, když jsi zanadával nad tím počasím a zjištěním, že máš promočený i svetr, který jsi si také sundal. Starý Mike se podíval přes výdejní okno do restaurace, aby se podíval na našeho zákazníka.
"Amanda?" Zavolal mě Mile k sobě. "Přines mu nějaké suché oblečení od nás. Klíče máš tady, na." Usmála jsem se na Mika a kývla na Nicol, aby se o něj postarala. S klíčema jsem zaběhla do patra, kde bydlel Mike společně s Nicol, kterým patřila malá restaurace. Brala jsem je jako svoji rodinu, zachránili mě z ulice, kde jsem žila neuvěřitelných 12let a potulovala se mezi odpadky a stylovými domy.
Ve skříni jsem vybrala nějaké tričko a teplý svetr, jak mě Mike zaúkoloval.
Zrovna od tebe Nicol odcházela a já naopak přicházela. "Pane, tady Vám náš Mike něco posílá na zahřátí, snad Vám to bude stačit." Ten tvůj výraz nikdy nezapomenu. Na ten krásný úsměv, který mě pomalu zahřál až na lýtkách. Rozesmál ses a vlídně poděkoval a odcupital s věcmi na záchody. Vrátil jsi se i s mokrými věcmi, které jsem ti vzala a šla položit na horký radiátor. Když jsem tvé věci rovnala, objevil ses z ničeho nic vedle mě i s tvým dlouhým kabátem. "Mohu poprosit?" Neškodně jsem ti udělala místo na to, aby jsi si mohl na radiátor položit i kabát. Otáčela jsem se od tebe s tím, že jdu k baru, když jsi mě zastavil zataháním za ruku.
"Vyřídíte něco Mikovi?" A já jen kývla v souhlas.
"Dnes si přeji, aby jste se mnou večeřeli pohromadě."
