„Víš, bál jsem se, abych ho nezabil, pak by už nebyl tak tvárný."
„Jistě, jistě. Máš pravdu. A vlastně je to tak lepší. Aspoň si to pořádně užije. Tak jako já ty roky."
Pane Bože! Vykřikl bych, kdybych aspoň trochu mohl hýbat rty. Chtěla mě oběsit! To přece nemůže. Kvůli prachům na hypotéku prosím. Ale kvůli rozchodu před tolika lety? Pořádnou lekci, ano. Smrt ne!
„Ještě jedna věc mi tady vadí," řekla.
„A to?"
„Proč si mu neotevřel předloktí jako na originále? Pamatuješ si, Dr. Tulp drží sval peánem, chirurgickou svorkou... a ty jsi mu dal do ruky jen obyčejné nůžky!" vyhrkla nevěříc vlastním očím.
„Já myslel... Nevěděl jsem."
„Co jsi nevěděl?!" zvýšila Eva hlas. „Obrazy," křičela. „a mistrovská díla zvlášť, stojí na detailech! Tímto výtvorem vzdáváme hold prvnímu obrazu, který mistr signoval."
Konečně jsem to pochopil. Já tupec! Hodina anatomie u doktora Tulpa. Tak se jmenovala Rembrandtova předloha tohohle bizarního díla, jehož jsem se stal součástí. Tulpovo celé jméno i s titulem měli jako heslo pro wifi. Jak je možné, že mi to nedošlo? To mě chtějí pitvat? To by přeci neudělali! To ne. To musí být zlý žert, jen mi chtějí nahnat strach...
„Já vím, promiň, na to jsem neměl žaludek."
„Nevadí, možná je to tak lepší. Říkal jsi, že vnímá?"
„Myslím, že začíná. Pomalu se probouzí."
„To je dobře, přivedeme ho zpátky k životu."
Sláva! Už jsem se začínal bát.
„Rozhodla jsem se, že udělám pár změn. Kašlat na pocty. Přestaneme kopírovat - v originalitě je síla. Přines mi skalpel."
„Co chceš dělat?"
„Především chci, abys věděl, že to, co teď udělám, je tvoje vina. Kdyby ses držel Rembrandta, nikdy bych se neodvážila."
Ucítil jsem závan čistého vzduchu. Někdo, nejspíš Eva, otevřela vstup do chladicího boxu.
„Chci, aby cítil stejnou bolest," slyšel jsem ji, až příliš zřetelně, „jakou jsem cítila, když nechal zabít mého syna."
„Syna?" zeptal se Tomáš. I jeho hlas zněl zřetelněji. „Jak si mohla vědět, že je to chlapec? Vždyť si říkala, že to mělo nanejvýš tři týdny."
„Prostě jsem to věděla," štěkla. „Ženy to vycítí. Dala jsem mu i jméno. Karel. Po té svini. Nenávidím ho, to on může za to, že už nemůžu mít děti! Ať trpí!"
A do prdele! Kdybych se mohl hýbat, teď bych ztuhnul. Tak tohle se dozvěděla. To nebyla Tomášova vina, ale... moje!
Ucítil jsem vůni jejího parfému, její dech. Byla blízko, nebezpečně blízko, ale já jsem se stále nemohl pohnout. Triopental pořád účinkoval. Držel mě jako ve svěrací kazajce s časovým zámkem. Jak dlouho ještě? Snad jenom chvíli... Potřeboval jsem čas, kde ho však vzít? Zmocnila se mě panika.
Potom se objevila v mém zorném poli, v ruce držela skalpel. Naše pohledy se na okamžik střetly a ona se ke mně naklonila.
„Je to tvoje chyba," zašeptala mi do ucha a já si uvědomil, že cítím, jak mi po tváři stéká pot či její slina. Už jenom chvíli. Mluv, mluv! Vykecej mi díru do hlavy! To přežiju. A ona poslechla. „Kvůli tobě nemůžu mít děti. Už nikdy. To jediné, které ke mně chtělo přijít, jsi mi sebral. Vůbec netušíš, co jsem si musela vytrpět. Málem jsem se z toho zcvokla." Málem?! „Naštěstí jsem měla sen. Jen ten mě držel při životě, ani nevíš, jak jsem se těšila, až ho uskutečním. Podařilo se. Moucha sedla na lep."
Znovu se narovnala a usmála se na mě. Nelítostně, tvrdě. V ruce svírala skalpel, který Tomáš neměl odvahu použít. Ona s tím neměla problém.
„Ne, nedělej to!" Nejprve jsem si myslel, že jsou to moje slova, ale zakřičel je Tomáš. „Takhle ten obraz znehodnotíš."
Eva se ke mně otočila zády a mě škublo ve svalu. Pak znovu. Hýbnul jsem prstem u nohy. Tělo přicházelo k sobě.
„Nemůžeš zničit něco, co nenávidíš, jen sprovodit ze světa," řekla Eva.
Cítil jsem, jak rozmrzám. Se mnou rozmrzal i celý chladicí box, ze stropu mi na hruď spadla studená kapka. Už jen pár sekund a budu se moct hýbat. To už zvládnu.
Jenže to by tady nesměla být ona! Znovu se nade mnou naklonila. Bestie plná nenávisti. Napřáhla se, hrot skalpelu nemilosrdně mířil proti mému břichu.
„Evo!" vykřikl jsem. Ruce chtěly vyrazit k obraně, ale byly příliš pomalé, ztuhlé.
„Evo!" ozvalo se za sklem a ona se na chvíli zarazila. Pootočila se.
Najednou jsem zahlédl nůžky. Úplně jsem na ně zapomněl. Tulpovi viseli na koncích palce a prostředníčku, pohodlně na dosah ruky. Natáhl jsem se pro ně a s vypětím všech sil jsem je namířil proti Evinu břichu.
Ta si toho vůbec nevšimla. Vrátila se ke mně jako k bezvládné oběti a... bodla! Těžko říct, kdo z nás dvou byl rychlejší, ale zasáhli jsme oba. Naše výkřiky se vpily do sebe, jako dva dávní milenci, kteří k sobě po letech opět našli cestu. Evino vychrtlé tělo se na mě zhroutilo a nůžky i skalpel tak pronikly hlouběji do našich těl.
Zavřel jsem oči. Neotevřel jsem je, ani kdy za mnou vrzly dveře. Přichází pomoc? Ne. Hned se zase zavíraly. Po chvíli se za sklem ozval roztřesený Tomášův hlas.
„Promiň, kamaráde. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Když mi řekla, co ti chce udělat, neměl jsem na vybranou. Ty nebo já... Žít s ní bylo hotové peklo, těch jizev po těle mám mnohem víc. Nejdřív jsem jí chtěl jenom zavřít a zamrazit, ale bál jsem se, že by se z toho nějak dostala. Měl jsem z ní takový strach... Málem jsem tam ty nůžky ani nedal. Nebýt tebe, nikdy bych... Povedlo se. Už jsem ani nedoufal. Snad mi odpustíš, kamaráde... Určitě mi odpustíš, vždyť si s ní žil."
Tomáš mluvil a mluvil, ale já už toho chudáka nechtěl poslouchat. Na to jsem měl příliš málo času...
Část 2
Začít od začátku
