Část 2

20 0 2

Vzbudil jsem se zimou. Vzbudil? Doslova jsem vyskočil z kůže. Tělo pode mnou ještě pořád spalo, aspoň jsem doufal, že jen spí. Přece nemůžu být mrtvý? I když... Ležel jsem jen v bederní roušce na tvrdé pryčně, kolem mě se tísnilo osm vymóděných kašparů v barokních kostýmech. S parukami na hlavách a nalepenými bradkami, s nařasenými límci a v dlouhých pláštích, všichni na mě upřeně vyvalovali oči. Až na jednoho byli všichni prostovlasí. Ten jeden v klobouku držel otevřené nůžky nebezpečně blízko mé ruky. Co s nimi chce dělat? Zdálo se, že nic. Stejně jako ostatní byl i on bledý a bez života, jako socha na mostě.

Podíval jsem se na svoje tělo. Bezbranné tělo, zranitelné. Trochu bledší než bych čekal, ale jinak... co to mám na krku? Modřiny? Jako od škrcení! 

Uslyšel jsem blížící se hlasy a s hrůzou jsem si uvědomil, že se skutečně nemohu hýbat. To není sen! Vtom jsem vydechl, z nosu mi vyšel obláček páry... nejsem mrtvý. S dalším nádechem jako bych nasál zpět duši. Byl jsem sice bezmocný, ale aspoň zpátky ve svém těle.

„Takhle sis to představovala?" Poznal jsem Tomášův tlumený hlas. Jako by přicházel z dálky nebo za sklem.

„Perfektní," vykřikla nadšeně Eva. „Není to sice úplně podle originálu... Ne. Je to perfektní. Myslíš, že nás ještě vnímá?"

„Asi ano. Ještě jsem to pořádně nezamrazil. Víš, kdybys chtěla cokoliv změnit... Už ale asi nezbývá moc času, triopental přestává působit. Pomalu se probouzí."

„Ne, nedovolila bych si na tom něco měnit. Je to skoro dokonalá kopie. Dr. Nicolaes Tulp, Colevelt, Slabberaen, Calkoen, de Witt, Block, Loenen... Škoda, že je představují ti tví dementi z práce. Nemohla jsem je vystát a teď abych se na ně ještě dívala. Byli tak odporní. A ty jejich naduté žvásty, ještě teď se mi z toho zvedá žaludek. Ani jeden z nich si místo v tomhle mistrovském díle nezaslouží, stejně jako jejich předchůdci. Někteří zaplatili, aby mohli na obraze být," krátce se zasmála. „Pravda, měli to levnější než tihle."

Najednou noční setkání s Tomášem dávalo smysl. Omlouval se mi upřímně, anebo to byla jen záminka, aby mi mohl vpíchnout uspávadlo? A třídní sraz? Šikovná návnada.

Ležel jsem uvnitř proskleného chladicího boxu a nade mnou se sklánělo těch osm panáků z jeho práce. Už jsem se nedivil, že ho povýšili, když se ze dne na den uvolnilo tolik pracovních míst. Možná doufal, že se s nimi u skleničky nějak domluví. Nevyšlo to a oni skončili za sklem v bytě, kde zrcadlo není zrcadlem a termostat není termostatem, nýbrž vypínačem, který promění zrcadlo v průhlednou stěnu. Jako ve špatné detektivce.

Je tohle vůbec jejich byt? Každý průměrný policajt by tu ty mrtvoly přece našel. Jak to Tomáš říkal? Staré musí ustoupit novému. Není tenhle náhodou jeden z těch baráků určených k demolici?

Jen by mě zajímalo, jestli každého tak srdečně objal dřív, než jim píchnul triopental. Dál už to bylo jasné. Převléknuli je, naaranžovali a důkladně zamrazili, tak aby se mrtvý obraz už nikdy nepohnul. Ani nepotřebovala fotoaparát, tyto modely jí nikam neutečou.

Co to ale má společného se mnou? Já do té jejich party přece nepatřím. A v tom mi to došlo. Ta děvka! Celých třináct let to držela v sobě a teď... Ne. Klid, klid. To nebude tak horký. Nemůže.

„A pak ON," pokračovala Eva a v jejím hlase najednou zazněla až šílená nenávist. „Náš popravený zločinec. Rembrandt by to z toho, co jsi měl k dispozici, nesestavil líp. Jen snad..."

„Co?"

„Ne, nic."

„Jen to řekni."

„Měl jsi mu tu oprátku pořádně utáhnout."

Hodina u bývaléPřečti si tento příběh ZDARMA!