Vchodové dveře se za mnou zavřely a chodba ztichla. O to víc bylo slyšet moje srdce, které se splašeným tlukotem hlásilo o pozornost.
Neměl jsem sem jezdit. Nebýt toho mailu, ani nos bych sem nestrčil.
Jak dlouho jsme se neviděli? Třináct roků? Ještě, že nejsem pověrčivý. Třináct! Dost dlouho na to, aby zapomněla.
Bezmyšlenkovitě jsem namířil ukazováček na zvonek s nápisem Eva a Tomáš Semerádovi. Zaváhal jsem jako sebevrah s prstem na spoušti. Zmáčknout, nezmáčknout? Teprve teď jsem si uvědomil, že zadržuju dech. Dejchej, dejchej, napomenul jsem se. Vždyť už je to tak strašně dlouho. Má skvělého manžela, kutila, co víc si může žena přát? Se mnou by to stejně nevytrhla.
Třináct! Určitě zapomněla.
Prst zmáčkl zvonek, ozval se nepříjemný zvuk, který mi stiskl hrudník.
Nikdo neotvíral!
Stál jsem tam jako přikovaný, v hlavě zmatek. Na chvíli jsem si připadal nevítaný, přebytečný jako slepé střevo. Co budu teď dělat? Měli být přece doma, Tomáš mi slíbil... To se už opravdu na nikoho nedá spolehnout? Kde teď o půlnoci v tomhle zapadákově seženu nocleh?
Jistou výhodu to mělo. Noc už někde přečkám a zítra se na třídním srazu po dvaceti letech uvidím jen Tomášem. Na pozvánce přece jasně stálo, jen absolventi ročníku 94 – 95, žádné manželky. Žádná Eva.
S úsměvem na rtu jsem se otočil a dal se na odchod. Zaplavila mě úleva a s ní přišly vzpomínky na náš čtyřletý vztah. Většinou příjemné a nebylo jich málo. První sex a všechny následující. Výlet do Louvru. Alkoholové radovánky na letišti, když jsme cestou za Rubensem málem nestihli letadlo do Antverp.
Zbožňovala obrazy, v jednu chvíli se dokonce pokoušela i malovat. Netuším, zda měla talent. Jestli ano, netrpělivost jí ho zničila, její výbuchy vzteku... škoda mluvit.
To spíš líp fotila. Čas od času mě nebo někoho jiného namaskovala a naaranžovala tak, že jsme na jejích fotografiích vypadali jako Rembrandtova Lukrécie nebo Goyova Hrdost. Byla to nádhera, jako by ti obrazy ožili a hned zmrzly v čase. Měla fantastický smysl pro detail.
Lásku k umění jsem chytil od ní. Navštívili jsme snad všechny výstavy v republice a jistý čas jsem si dokonce myslel, že bych mohl o malbě i přednášet. A možná bych i mohl... Hodně jsem toho zapomněl, ale něco zůstalo. Byly to pěkné časy, až na ten závěr.
Vtom se mi za zády otevřely dveře.
„Karle?"
Kostní dřeně by se ve mně nedořezali. Cítil jsem ji, její dech, oblíbený parfém. Nic se nezměnilo. Opatrně jsem se otočil.
Ale změnilo... V županu a v pantoflích vypadala až nezdravě vyschle. Jako jedna z Goyových čarodějnic, napadlo mě okamžitě. Hned jsem se zastyděl, ale myšlenka si už žila svým vlastním životem. Blond vlasy schované pod ručníkem, zřejmě si je právě umyla, k tomu ty její trochu vyvalené oči. Jistá podoba tu byla. Čarodějnice – nečarodějnice, na ulici bych jí nepoznal.
„Karle, jsi to ty? Jak dlouho jsme se...?"
„Třináct," vyhrkl jsem, jako bych ani jiné číslo neznal a skoro jsem přehlédl nabízenou ruku. Stiskl jsem ji. Pusa na pravou tvář, potom na levou. Brrr. Měla překvapivě chladné rty, jako by mě políbila smrt, ale zdálo se, že mě ráda vidí. Předstírá, nebo odpustila?
„Tomáši, Karel je tady!" zavolala do bytu. „Třináct...? To už je pěkná řádka let," dodala tiše a pohybem ruky mě pozvala dál.
„Konečně, už jsme si chtěli jít lehnout," ozval se Tomáš z konce chodby. Blížil se ke mně, zrovna jsem si sundával batoh a bundu, s pusou roztaženou od ucha k uchu. Počkal, až se otočím od věšáku a skočil na mě. Myslel jsem, že ze mě vymáčkne duši. Tak vřelé objetí jsem ani nečekal. Tři roky jsme spolu seděli v poslední lavici, dva největší frajeři ve třídě.
