Lost

Un

Od mého prvního otevření očí se toho stalo hodně. I když to nejspíš je pro lidi pár bezvýznamných týdnů, pro mě to byly krásné okamžiky poznání.
Tak například jsem zjistil, že svět není temně černý, ale má krom toho zvláštně fialové, zelenožluté, šedé a bíle barvy! Pokud si myslíte, že psi jsou jen hloupá stvoření, která vidí pouze černobíle, jste na omylu! Vidíme i zelenožlutou a další spoustu barev. *

Ale abych se vrátil k vyprávění. Na první dny svého života nemám žádné vzpomínky... jak bych taky mohl! Vždyť v tu dobu jsem byl pouze hluchá a slepá kulička jemných chloupků zcela odkázaná na péči matky. Možná se vám zdám jako velký rozumbrada a objevitel. Přiznávám, zatímco moji sourozenci téměř nejeví zájem o svět, já všude čmuchám a moje ostré štěněcí zoubky ochutnávají každou zajímavou věc. Ptáte se: ,,co asi může být pro pouhé štěně zajímavé?" s radostí a špetkou rozpaků vám sdělím, že všechno od mé nebohé sourozence po mřížky naší klece.
Matku "ochutnávat" nesmím, to jsem přeci jen pochopil rychle, to se mi musí nechat. Jak pak by ne, když mi odpovědí na každý můj pokus o hryzací objevování matky byl bolestivý trest?

Každopádně... moje první vzpomínka se odehrává až několik dní potom. Vzpomínám si, jak jsem se poprvé vydal po obvodu našeho drátěného vězení. Několikrát jsem se pokusil protáhnout se skrz ostnaté mřížky. Nepodařilo se a když jsem mezi dva ostnaté drátky konečně dostal hlavu, zaryly se mi kovové trny hluboko do temně černé  kůže.
Co nejhlasitěji jsem zakňučel a snažil se dostat z nanejvýš nepohodlné polohy. Stačilo ze sebe dvakrát vydat pronikavý nářek a ucítil jsem na měkkých zádech jemný a přesto pevný stisk matčiných tesáků. Několikrát zatáhla tam a zpět a byl jsem volný. Neříkám, že jsem při několika nepovedených pokusech o mé osvobození hlasitě neprotestoval, ale matka vytrvala a nakonec mě osvobodila. Chtěl jsem se i přes pronikavou bolest v zátylku a pramínky rudé tekutiny vytékající po mé černé srsti vydat na další průzkum, ale matka mi v tom přísným zavrčením zabránila.
Jemně mě popostrčila do jejího brlohu mezi mé opravdu velmi nudné sourozence a svým drsným jazykem mi začala rány čistit.

Na více si nepamatuji, nejspíš jsem krátce potom usnul, ukolébán matčiným rytmickým olizováním mých zraněných zad.

*ano, je to vědecky dokázáno, přišlo se na to jedním anglickým (myslím) vědcem v roce 2014. (Chápu, že  to nikoho asi nezajímá, ale co už xd)

Ahojky, Bloody se vrací a nepřichází sama... je tu s novou kapitolou!
Doufám, že jsem svým stylem psaní nikoho neodradila...
Pokud ne, jsem moc ráda!
Komentář i like potěší :D
S veškerou možnou láskou
Bloody