na náměstí poslední
otevřenej krámek
kluk v kardiganu a o číslo větších vanskách
si tam koupil pomerančovej džus
a s lehkým úsměvem odešel
jde po cestě z kočičích hlav
a tancuje i když není opilej
jo, mně je to ale celkem jedno
hlavně když je slyšet
ten jeho hlubokej hlas
klapání gumových podrážek o hlavy
kamennejch koček mňoukajících tak tiše
a ono je tak pozdě
a on shodil ten svůj kardigan
možná i ten svůj vztek
zpívá ňákou odrhovačku z doby
kdy moje máma byla středoškolačka
nosila duhový bundy a kalhoty do pasu
tak jak se to nosí teď
a on si zpívá jen tak
vlasy mu padaj do obličeje
a oči má fakt trochu do modra
obloha je inkoustově tmavá
pohazuje ebenovýma vlasama
a vypadá trochu teple ale
mnohem víc vypadá sexy
dotancoval na zastávku a podíval se na jízdní řády
zjistil že mu až do šesti nic nejede
a tak odtancoval pryč
uvidím ho ještě někdy?
ČTEŠ
poezie sebevražedné víry.
Poetryvíro moje zlatá neskákej prosím chci jen ještě vyznat lásku pár lidem co už tě ztratili dávno víro moje zlatá počkej ještě chvíli ještě jednu šanci mi vtiskni do zpocených rukou slibuju že tě nezklamu víro moje zlatá ještě neodcházej ...
