Budoucnost [Pozastaveno]

1. Kapitola

Bylo to dávno, co jsem se pokusila o nějakou komunikaci s lidmi.

Stavěli, měnili vše dokola a dokola.

Nevnímali mě, zavřeli mě do klece a čekali jak budu reagovat.

Přesněji se píše rok 2250 den 22.6. 20hodin, 30minut, 25sekund a 35 minisekund.

Čas stále ubývá. Jen mě sledují. Asi kvůli mému vzhledu nebo kvůli tomu, že nepotřebuju jíst, pít, spát ani dýchat.

Možná že mě chtějí zabít.

Už žiju přes několik miliard let, nejdříve jsem pomáhala této planetě k vývoji, ale lidé to neocenili, většina.

Byla jsem zavřená v kovové místnosti, bez oken, jednou postelí a stolem s chemickými prostředky.

Můj vzhled? Mám dlouhé hnědě vlasy až na konec zad. Fialové oči kočičího tvaru, tmavě šedé šaty dlouhé ke kolenům se stříbrně zbarveným páskem okolo pasu. V obličeji na tvářích dvě dírky, které byly prostřeleny dvěma kulkami od zbraně. Na zádech velká tmavě fialová křídla. Na krku zlatě orámovaný náhrdelník, uvnitř fialový drahokam.

Dlouho jsem nikoho neviděla mohu pouze říct, že přes všechny ty stěny vidím lidi, kteří jsou vyvolení. Lidí, kteří by mohli změnit tuto ohavnou budoucnost.

Většinu emocí jsem zapomněla, nevěděla jsem proč se jen malá hrstka lidí o mě zajímá. A proč ti ostatní mě odsuzovali.

Toto vše se mělo změnit, celý život se mi měl změnit. Jak to vím? Mám pouze vidiny v útržcích z budoucnosti, ale bohužel i minulosti. A to mi ubližuje, vidět minulost a jak jsem ji pokazila, jak jsem zklamala.

Už hodněkrát ke mě přišli a chtěli mě odchytit na pokusy. Nikdy se jim to nepodařilo. A nikdy nepodaří.

Čekají jestli se pohnu. Jenom sedím na zemi s hlavou skloněnou. Všichni odešli a nechali mě tu s rozsvícenými světli.

Ale když tak přemýšlím tak se jim jednou podařilo mě chytit. Byla jsem tehdy docela mladá a také nezkušená.

Když se chytili vzali mě do své laboratoře, kdy mě připoutali na postel a snažili se mě uspat spoustou injekcí.

Hodněkrát zkoumali má křídla, oči a také jak budu reagovat na různá zvířata.

Jednou mi dali injekcí která měla modře svítící barvu.

Začala jsem cítit bolest v celém těle. Najednou jsem cítila jak mi začínají téct slzy. Už jsem nikdy nechtěla nic takového zažít.

Přetrhla jsem kovové řetězy a snažila se postavit na nohy. Najednou se ke mě přiřítili lidé se zbraněmi a křičeli ať si zase lehnu.

Už jsem nic nechtěla s bolestí jsem vytvořila před sebou ochranné silové pole fialové barvy.

Vystřelila jsem fialový paprsek do střechy a otevřela tím východ ven.

Roztáhla jsem svá křídla a velkou rychlostí vyletěla z budovy.

Nikdy jsem se sem znovu nevrátila a nikdy nevrátím. Utrpení, které mi tito lidé způsobili se nedá napravit.

Od té doby jsem si slíbila, že budu pomáhat této planetě k vývoji a také dobré budoucnosti.

Nesměla se stát ani maličká chyba. Bohužel stala. Kdy nějací lidé neocenil tuto pomoc a snažili se mě zabít. Ale místo toho aby střelili mě, střelili člověka který mi byl opravdu blízký.

Někdo kdo mohl změnit tuto budoucnost. A teď je mrtví. A těchto lidí bylo spousta, ale vždy odešli v klidu.

Většina.