panic attack ▸ luke hemmings (one shot)

27/07/2018

Ani nevím, jak jsem se ocitla v ulicích Sydney. Úplně jsem to v tom zmatku zapomněla. Vím jen, že jsem byla totálně ztracená. A taky tady bylo až moc lidí. Tohle byl ten nejdebilnějí nápad, jaký jsem kdy dostala. Už nikdy nikam nepůjdu sama.
Klid, dýchej.
Na chvíli jsem se zastavila, abych prodýchala to, co se právě teď dělo. Neviděla jsem na krok, protože jsem byla v ulici plný lidí.
Úplně plný lidí.
Pro někoho jako já to nebylo vůbec jednoduchý. Chtěla jsem zavolat své kamarádce, že už je to zase tady, ale pak jsem si uvědomila, že ani já nevím, kde jsem, a ona má důležitou poradu na druhé straně města. Sedla jsem si na zem a čekala, a ten pocit ustane. Občas to fungovalo. Strašně špatně se mi dýchalo. Před očima jsem měla tmu, ale za nějakého toho zdravého rozumu jsem vytáhla mobil, abych vytočila debilní 911. Třeba mi pomůžou. Náhle se mi zatočila hlava a mobil spadl kdoví kam. Pokusila jsem se ho nahmatat, ale přes to černo, co jsem měla před očima, se to moc nedařilo.
Bože, já tady umřu.
Srdce mi tlouklo jako zběsilý a celá jsem se potila. Tělo mě bolelo a já věděla, že za chvíli omdlím. Ruce jsem si obtočila okolo břicha a snažila se zhluboka dýchat. Věděla jsem, že když se budu snažit, tak se nic nestane.

,,Jsi v pořádku?" dolehl ke mně hlas někde z druhé strany vesmíru. A teď jsem si uvědomila, že jsem pořád uprostřed rušné ulice. Pootevřela jsem oči, jen abych si všimla siluety člověka stojícího nade mnou. Nevěděla jsem, zda je to muž či žena.

,,Záchvat paniky," odpověděla jsem neznámé osobě. Pak už jsem jen zavřela oči a omdlela úplně.

* * *

Probudila jsem se v měkkoučkých peřinách. Všude okolo mně to vonělo po vanilce a v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není moje postel. Vystřelila jsem do sedu a začala se rozhlížet po místnosti. Jedna velká bílá postel, bílé zdi, krb. Jo, a taky jeden pes ležící vedle mně.
Sakra, pes!
Velkej, bílo-hnědej pes. Vlastně fena. Kterou jsem až moc dobře poznávala. Dýchání se mi zrychlilo. Rychle jsem chmátla po jejím obojku, abych si přečetla její jméno a ujistila se, jestli je to opravdu ona.
Petunia.
Nepletla jsem se. Vylezla jsem z postele a běžela ke dveřím. Chtěla jsem odsud pryč, protože tohle nemohlo být kurva možný. Z podlahy jsem sebrala svůj batoh a otevřela dveře, jen abych je zase byla donucena zavřít lásce mého života před nosem.

,,Nemusíš se mě bát, já nekoušu," uchechtl se a chytl za kliku dveří, o které jsem byla opřená zády.
Tohle není možný! Kurva ne!
Byl silnějí, to je jasný, taky ty dveře bez problémů otevřel.

,,Co tady dělám?" zeptala jsem se a cítila narůstající bolest v oblasti mého hrudníku. Celá jsem se třásla.

,,Měla jsi záchvat.. paniky? Jo, paniky. Našel jsem tě na ulici a tak jsem tě vzal ke mně. Mimochodem, jsem-" ,,Vím, kdo jsi," rychle jsem ho stopla a zahnala slzy, které se mi začaly hrnout do očí, jak jsem si vzpomněla na celou tu situaci se záchvatem a jak jsem si uvědomila, že je to vechno reálný.
On váně stojí přede mnou. Luke Hemmings v celé své kráse. Můj největí sen.
Teď už jsem se těm slzám neubránila. Začaly se hrnout dolů po mých tvářích.

,,Hej, proč brečíš?" zeptal se a začal mi pomalu stírat slzy. To mě rozbrečelo ještě víc.
Bože, on se mně dotýká.
Tohle jsem vážně nezvládala. Byla jsem do něj zamilovaná od začátků kapely. Myslela jsem na něj každou volnou sekundu dne. A teď, když jsem svůj sen měla na dosah, nezvládla jsem to. Byl tak blízko a zároveň tak daleko.
Nebude se zaobírat nějakou blbou fanynkou, která stejně za pár dní odletí na druhou stranu zeměkoule. Možná by bylo fajn si s ním na chvíli popovídat, ale kadou další sekundu, co jsem před ním stála, to bylo horší. Jako bych se zamilovávala jetě víc. A to moje srdce drtilo na prach.

,,Luku, prosím, já chci pryč," zašeptala jsem a jeho ruce dala pryč. U jsem to nemohla víc udržet. Začala jsem potichu vzlykat a slzy si stírala sama. Každá holka by šílela z jeho přítomnosti. To já sice taky, ale úplně jiným způsobem. Sakra, vždyť já stála v jeho ložnici! Sen každý holky. Ale všechno, co jsem teď chtěla, bylo být kdekoliv jinde. Protože tohle byl luxus, na který jsem já neměla. Koukat se na něj, jak stojí předemnou, jenom si na chvíli představit jaký by to bylo ho objímat, to představovalo ten nejexluzivnější způsob sebedestrukce. A já tohle podstoupit nechtěla. Luke na mě jen kývl, chytl mě za ruku a vedl někam pryč. Jeho ruku jsem pustila, protože doteky to dělaly ještě horší. Víte, jaký to je, mít vechno a zároveň nic? Jo, přesně takhle to vypadalo. Protože tohle by nikdy nevyšlo. Protože já ho zasraně milovala a on nevěděl ani moje jméno. Špitla jsem rychlé 'děkuju' a pak u jen rychle utekla pryč z jeho pozemku.

,,Proč jsi tak plachá?" zakřičel ode dveří. Zastavila jsem se před brankou, kterou jsem právě otevírala a koukla na něj. Stál tam jen v teplákách a triku. Delší vlasy měl rozcuchané, ale přesto vypadal božsky. Zase jsem začala brečet, protože jsem od něj musela utéct. Jinak by moje srdce úplně zničil.

,,Protože jsi láska mého života a tvoje přítomnost mě ničí," křikla jsem zpátky a rozeběhla se, teď už prázdnou, ulicí pryč.

Pryč od Luka Hemmingse.

Pryč od lásky mého života.