Tato kapitola bude z pohledu Agramona.
Když mě pohladila po rameni, uvědomil jsem si, že ji pouštím pryč. Může se jí stát cokoliv. Jsem takový blb. Když jsem sklopil hlavu, tak se mě hned zeptala co se děje. Co by se tak dělo, jen tě pouštím ven, kde tě nemůžu chránit, jinak nic vážného.
„Nic Emily, jdi se vyspat, zítra budeš mít náročný den." Usmál jsem se na ni, no i když asi věděla, že to není upřímný úsměv.
„Dobrou." Jak to dořekla, tak se jen otočila a zmizela ve dveřích.
Plácl jsem sebou na postel. Hlavou se mi honily různé myšlenky, co když se jí vážně něco stane. Vůbec mi nezáleží na tom, že má něco zdědit, ale hodně mi záleží na ní.
Možná si mě vážně nepamatuje, ale v jejím životě jsem byl pořád. Byl jsem ten, který na ni dává pozor. Vím, že to v životě neměla lehké. Taky za pár věcí se nesnáším. Například jednou jsem na ni nedával pozor a ani jsem nikomu neřekl, aby na ni dával pozor a hned se stalo něco, co jsem nikdy neměl dopustit.
Vím, že je to minulost, ale pokaždé když ji vidím, tak se směje a nebo mi zlepšuje náladu. Nejlepší chvíle byli ty, jak měla své rty přilepené na těch mých.
Nevím, jestli to pro ni něco znamenalo, ale pro mě to bylo něco neskutečné. Cítit ji tak blízko, cítit její vůni a její oči, které se pokaždé zapichly do těch mých.
Pokaždé když ji vidím s úsměvem na tváři, mi dokáže tak zlepšit den. Je to něco neskutečné.
Bože Agramone vzpamatuj se. Stejně o tebe nemá zájem. Beztak jsem pro ni jen nějaký debil, který ji unesl. A to jak se k ní chovali. Když jsem se dozvěděl, že se jí jen dotkli, hned jsem jim to oplatil jen trochu jinak.
Taky jsem nepochopil, proč ji trefil tou debilní bouchačkou za krk. Taky jsem mu to hned vysvětlil, že toto se mi vážně nelíbilo.
Z přemýšlení mě vytrhlo klepání. Bože, proč mě zase otravují?! Otráveně jsem vstal a šel ke dveřím. Otevřel jsem a tam nikdo. Ani ne za vteřinu jsem zaslechl, jak se zavřely dveře od Emily.
Ani jsem neváhal a šel jsem hned za ní. Zaklepal jsem a čekal, až otevře.
