Chtěla jsem z něho slézt, ale to mi bylo znemožněno jeho rukama na mých bocích. Zmateně jsem se na něho podívala. Agramon se jen lehce pousmál a boky mírně stiskl. Můj dech zase začal nabírat rychlejší tempo a srdce mi chtělo asi vyskočit z hrudi.
Když to Agramon zpozoroval, jeho oči potemněly. Ještě víc mi stiskl boky a přitlačil mě k sobě. Z úst mi unikl tichý sten. Zhrozila jsem se, ale asi to nevnímal. Dala jsem své ruky vedle jeho hlavy. Tím pádem jsem nad ním byla skloněná.
Jedna jeho ruka mi pustila bok a lehce mě pohladila po tváři. Já jsem se ještě trochu sklonila. Jen malinký kousek, pár milimetrů. Čekala jsem, co udělá. Udělá ten první krok? Oči měl stále temné a jeho ruka stále tiskla můj bok.
Najednou se i semnu vymrštil do sedu. Zmateně jsem se na něj dívala. Jen jsem uviděla jeho pokřivený úsměv, pak jsem cítila jeho rty na těch mých. Tisk mě k sobě, jak nejvíc mohl. Jeho ruky putovaly po mém těle. Nechala jsem se unést a přestala jsem vnímat okolí. Teď mě zajímal jen on.
Museli jsme na chvíli přestat, protože jsme nemohli dýchat.
„Agramone..." musela jsem se pořádně nadechnout, ale nestihla jsem to, zase se mi přitiskl ke rtům. Nemohla jsem se mu bránit, ale po pravdě jsem ani nechtěla. Jeho ruka mi zajela pod tričko. Prohnula jsem se v zádech a kousla jsem ho do rtu.
Najednou se odtrhnul a podíval se na mě. Ruku měl stále pod mým tričkem.
„Emily, jsi si jistá tím, co děláš?" zeptal se mě najednou.
„Jak co dělám já?" podívala jsem se na něho překvapeně. Byl to přeci on, co mě políbil a má ruku pod mým tričkem.
„Víš, v tom klubu jsem se od tebe nějak dostal, ale teď a tady nevím, jak to zvládnu." Dýchal ztěžka a oči měl skoro černé.
„Buď mi teď řekneš, abych přestal, nebo mě necháš." Nevěděl jsem, jak mám zareagovat. Překvapilo mě, co mi řekl.
„Emily, řekni. Nechci ti ublížit." řekl chlap, který leží v mé posteli bez trička.
„Agramone..." musela jsem se nadechnou, protože jsem najednou měla jaksi málo kyslíku, „... víš je to těžké, když ležíš pode mnou a ještě nemáš tričko.
Agramon se začal smát. Chytl mě za boky a zase si semnou sedl.
„Emily, tohle na tobě mám rád. Jsi stále veselá a nikdy s tebou není nuda." Stále se smál jako pako.
„Děkuji no." Taky už jsem se smála.
Raději jsem si z něho sesedla. Byla jsem vedle něho a smála jsem se. Už je to dlouho, co jsem se tak smála.
Najednou někdo zaklepal.
„Je otevřeno." Zakřičela jsem.
„Dobrý den slečno. Á tady jste pane. Hledal jsem vás." Řekl Stephan.
„Co se děje Stephane?" zeptal se ho Agramon.
„Už musíte jet." Podívala jsem se na něho zdvihnutým obočím.
„Kam jedeš?" zeptala jsem se ho.
„Myslíš, kam jedeme my?" zasmál se.
„Říkal jsem ti, že musíme jet brzo ráno. No ale to brzo nám moc nevyšlo." Jen jsem se mírně pousmála.
Kam mě vlastně chce vzít?
