Propojeni

1.

„Co jste potřeboval, profesore?" vešla jsem do pracovny. 

„Ááá Amando. Pojď a posaď se." ukázal mi křesílko, které spolu s dalšími stálo u menšího stolečku v rohu místnosti. Celá jeho pracovna byla vyzdobena dřevem a voněla čajem. Připadala jsem si tam, jako kdyby to bylo místo, kam patřím. Domov, který jsem nikdy neměla.

 „Čaj?" nabídl mi. 

„Jako vždycky, ovocný prosím." přikývla jsem.

„Takže," posadil se naproti mně, „ dneska je naše předposlední hodina. No, spíš taková pár minutovka." opřel se o sedadlo a vpletl si prsty do sebe. 

„C-cože? Ale vždyť ještě nejsem připravená. Neumím pořádně ovládat nic kromě energie." vytřeštila jsem na něj oči.

 „Já vím. Energie ti jde proto, že je to tak napsáno v tvém osudu. Ale o tomhle jsem se bavit nechtěl. Tady máš knihu. Pozorně si ji pročti a zítra mi řekneš, co si se dozvěděla, ano?" usmál se vlídně a upil čaje. „Jsi moc šikovná. Věřím, že to zvládneš." 

„D-dobře, tak zítra." rozloučila jsem se a s objemnou knihou v ruce odešla do svého pokoje.

„Ehm..dobře. Tak co tak zázračného mi má tahle knížka odtajnit?" zamumlala jsem si a se sušenkami od Erin skočila na postel za mou večerní zábavou.

„Amando. Jdeš pozdě!" zamračil se profesor. 

„Pardon. Jen....dočetla jsem tu knížku a no- kvůli tomu jsem pak nemohla spát a pak no-„ zakoktala jsem se.

 „V pořádku. Chápu tvoji situaci. Povíš mi tedy, co ses dozvěděla?" sedl si a před nás oba postavil hrnky s čajem. 

„No, bylo tam proroctví, které předurčilo mě, jako Vyvolenou. Můj obrázek a taky dovednosti, kterých mám dosáhnout. 

„Ano, to už jsme ale věděli, že?" 

„Jistě. Pak tam ale bylo, že to není celé. Že já nejsem sama. Že mám spojit všech šest vyvolených a pak všechny dovést k míru."

 „Ještě něco tam bylo?" „No, pak tam bylo, že to má být ...jakoukoli cestou. I za cenu nejvyšší." došeptala jsem zbytek a pak zrak rychle sklopila k barevnému hrníčku. Nechápala jsem nic. Proč má být tohle poslední hodina? Proč o tom nikdo neví? Proč jsem zrovna já ta Vyvolená? Proč, proč, proč a proč. Samé otázky a odpověď v nedohlednu.

„Chápu, že tě to mírně vystrašilo, ale nesmíš dovolit strachu, aby tě ovládl. Jsi Vyvolená. My všichni jsme se narodili jako lidé, ale postupně v sobě objevili schopnost. Ty jich máš více a mnohem více vyvinuté, než kdokoliv jiný. Nemyslíš, že kdybys to neměla zvládnout, dostal by tvůj dar někdo jiný?" řekl zadumaně profesor. Jako kdyby to byla otázka, nad kterou přemýšlí dny i noci. 

„Takže tvůj úkol je ti jasný?" probral se ze svého transu. 

„Ehm...no, měla bych najít zbylých pět. Jsou nakreslení v té knížce, můžu to vytrhnout?" zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, jak byl na své knihy pyšný a mnoho z nich napsal on sám, takže si je náležitě chránil. 

„Naopak, má drahá. Musíš. Já totiž tu knihu spálím. Musí to také zůstat v tajnosti. O tomhle kromě nás dvou už nikdo neví a vědět ani nesmí, dokud je sem nedovedeš. A jakmile vykročíš z našeho území, budou na tebe útočit stíny, na to nezapomeň." mluvil. Mluvil tak moc vážně, jak kdyby na tom závisel život. Což vlastně taky záležel, nejen jeden. Život všech co se právě nacházeli v sídle.