Last vow (Six of crows) CZ

Wylan

Sáhl po hrnku horkého čaje a zabořil se ještě hlouběji do semišové pohovky. Jesper ve světle krbového ohně vypadal jako mýtická bytost z příběhu, který mu právě předčítal. Plameny mu tančily v očích a on zvučně přednášel jména a činy hrdinů starého světa.

„- tak se Alina Starkov obětovala pro svět, jaký známe dnes. Nechť nás vede v naší pouti životem a přináší světlo naděje do chvílí, kdy jsme slepě zahaleni temnotou," odkašlal si Jesper a odložil hrubou vázanou knihu na konferenční stolek před nimi, „konec."

„Nemyslíš si, že je to trošku přehnané?" zasmál se Wylan a usrknul doušek zeleného čaje ze svého keramického hrníčku, který si k sobě pevně tisknul. Jedna z mála vzpomínek na jeho matku ho teď hřála u srdce.

„To už tak u legend bývá. Trochu si to přibarvují pro dodání dramatičnosti. Musí nasadit laťku hodně vysoko, aby my pouhopouzí smrtelníci jsme k nim mohli slepě vzhlížet a naříkat, jak bychom si přáli mít jejich moc a slávu," rozhodil teatrálně ruce do vzduchu a pevně je sevřel v pěst, „nechť mi svatí odpustí to rouhání a nesmetou mě bleskem z povrchu zemského do jámy pekelné."

V ten moment se už Wylan neudržel a vyprskl smíchy obsah jeho úst. Jesper povolil ve své roli kajícníka a přidal se k němu, „Tímhle tempem opravdu skončíš v pekle, Jessi."

„Tak by ses měl více snažit, ať mi tam můžeš dělat společnost." dodal hravě Jesper a zvedl se z křesla, „zajdu ještě pro čaj." Natáhl se pro oba jejich hrnky a zamířil do kuchyně.

Wylan se ještě více uvelebil na sedačce a upravil si polštář pod hlavou. Na rtech se mu usídlil spokojený úsměv lemovaný červenými tvářemi. Všechno bylo tak, jak to má být.

Za okny zaburácel hrom a Wylan se s trhnutím napřímil. Neusnul náhodou? Kolik minut už mohlo uplynout od té doby, co Jesper odešel?

„Jessi?!" zvolal. Jen tichý zvuk deště za okny mu byl odpovědí. Pak nebe znovu zaburácelo. Zvedl se a pomalými opatrnými kroky zamířil do kuchyně. Uslyšel slabě zacinkat nádobí a pak zase ticho, „Co tam ještě děláš?"

Služebnictvo už bylo pravděpodobně ve svých podkrovních pokojích. Tady dole teď byli sami. Tedy měli by být. Jespera určitě jen zdržela nějaká maličkost – proletělo mu hlavou – Třeba mu hrnky vyklouzly z ruky a teď uklízí střepy. Při té myšlence ho zamrazilo. Ten hrneček vyrobil a pomaloval s mámou. Nechtěl o něj přijít. Uklidnilo ho, že neslyšel žádnou ránu, co by tomu nasvědčovala. Jen to zpropadené ticho.

Kuchyň teď osvětlovala jen jedna malá petrolejová lampa na ostrůvku uprostřed místnosti. Tohle vlastně nebyla hlavní kuchyň, kde jim kuchaři připravovali jídlo. Byla to jen menší místnost, kde byly schované různé pochutiny a mohli si zde připravit čaj, když zrovna nikdo ze služebnictva nebyl k dispozici.

Voda v konvici na plotně se už začínala vařit a vydávala ostrý pisklavý zvuk. Vždycky mu lezl na nervy. Všechno vypadalo, že je na svém místě. Nikde žádné střepy. Hrnky stály hned vedle plotny.

Tak kde je Jess?

Přešel kolem pravé strany ostrůvku a zadíval se do okna směřujícího na zahradu. Déšť pomalu ustával a bouře již byla na odchodu. Když chtěl odvrátit zrak a jít hledat Jespera jinam, pohyb v odrazu okna upoutal jeho pozornost. Na vteřinu se mu sevřela hruď. Prudce se otočil a stál na místě jako zkamenělý. Nevěřil svým očím. Nic. V kuchyni byl úplně sám. Srdce mu teď bušilo jako o závod. Cítil, že mu za chvíli vyrazí z hrudi. Asi už se dočista zbláznil.

„Chovám se jako malý kluk," zasmál se sám sobě a promnul si ospalé oči. Obrátil se k levé straně ostrůvku a když už chtěl opustit místnost, něco ho chytlo za kotník a strhlo ho k zemi.