ACEASOCI

Hostina

Mám pocit, že se toulám nocí. Nocí nebo dnem, možná místem, kde čas je pomíjivá veličina a kde se i Slunce odvrací od hříšníků, tak jako my se odvracíme od věcí, které tíží naše duše. Jdu, jdu tmou i jasným světlem. Po silnici, možná po pobřeží. Jdu, pak usedám. Sleduji světla automobilů, která se mi před tváří mění v jiskření na hranici střetů realit.

Jsem to já? A kdo vlastně jsem?

Cítím déšť, přináší ho sem vítr, společně s baldachýnem temných mraků ze severu. Vítr, opírá se do starého větrolamu. Do vzrostlých topolů, které nasládle voní. Tak jako se příboj tříští o ostré útesy, tak se poryvy větru rozbíjí o větve vysokých stromů. Sedím na kamenném pobřeží, pohled upřený do vln a kdesi v hlavě, hluboko v myšlenkách, se utápím v modravých dálkách oceánů. Voda mě objímá, jako by vítala nejdražší přítelkyni a svírá mě v ledovém objetí, které je přesto vřelejší, než mezilidské vztahy dnešní doby. Drží mě pevně a já už dávno nesedím na pobřeží.

Klesám ke dnu. Tam, kam odjakživa patřím. Do temnoty. Daleko pod hladinu, na které za podzimního větru tancují zčeřené vlnky. Do ticha, které ulevuje mé duši, kterou zároveň rve na milion kousků. Voda dře pod víčky a tlačí v plicích, jako kamenná lavina. Kamení, které je najednou všude kolem a já už neklesám ke dnu.

Ruce i nohy mi trnou pod závalem rozbité skály. Ta tíha mě vězní, při okraji rozlehlého vřesoviště, na které padla mlha. Mlha a mléčná tma, která zakrývá hvězdy. Která poskytla jakousi intimitu tomuto okamžiku, jenž se pomalu vykresluje na stránkách mé knihy osudu. A já jsem uvězněná pod kameny, které se stávají mojí kobkou, mým hradem, mojí hrobkou. Pod mramorovými tabulemi, s obrazy kreslenými krví, jenž se vsakuje do rozdrcených tkání. Už to nebolí.

Krev kreslí, obrazy dávno ztracených vzpomínek, které teď jako krysy vylézají z hlubin mé vlastní mysli. Krysy, co zarývají ostré zuby do mého chladnoucího masa a rozedírají staré rány, které nedostaly možnost se zahojit. Cítím jejich kroky, vnímám jejich dech, šedivé kožichy pokryté krůpějemi rosy a tesáky, jako břitva ostré, trhající kůži na cáry. Jako cáry pohřebních závojů, vznášejících se v podzimním větru u jezera. 

Oči upírám do mléčného nebe, do kopule, z bílého mramoru s rudými freskami. Vdechuji vodu, cítím pachuť slz. A železitou vůni krve, společně s nasládlým podtónem smrti, tím, jenž je mi tolik známý.

Krysy, všude jsou krysy a hostina budiž započata.