III. Kapitola

1 0 0
                                    

Zbytek toho dne jsem strávil sedící u svého stolu se zápisníkem položeným před sebou. Hypnotizoval můj pohled a nechal mě se do sebe vpíjet až jsem jím byl úplně pohlcen. Myšlenky mi v hlavě proletovaly ze strany na stranu a já nebyl schopný si je pořádně utřídit.

Tolikrát už jsem přemýšlel nad tím, co teď dělat. Prohrabával jsem každou možnost, prohlížel ji ze všech stran a snažil se odhadnout závěr takového konání. Nakonec mi ale stejně zůstala jedna, se kterou tohle nešlo. Na tu možnost jsem se díval sedíc u stolu a uvažoval, co za cestu mě s tím čeká.

Znovu jsem otevřel zápisník na první straně. "Drž se příběhu slovo po slovu a život se ti změní od začátku. Jak ale jednou přistoupíš na tuhle cestu je jen cesta úspěchu nebo porážky." Stálo tam. Na tuhle stránku už jsem se snad třikrát podíval a nikdy jsem nenašel nic nového. Znovu jsem zápisník zavřel. Úspěchu nebo porážky? To nedává smysl. Žádná cesta přeci není o tomhle ne?! Cesta vede, a když se po ní člověk vydá, dojde k cíli oné cesty. Nerozuměl jsem tomu.

Oči mi znovu padly na zničený fotoaparát ležící hned vedle deníku. Noc dobře jsem si pamatoval, kolik úsilí mě to stálo si ho pořídit, a jak dlouho jsem se o něj staral a opatroval ho. Kolik jsem toho s ním nafotil.

V tu chvíli jsem se rozhodl. Už jsem neměl, co ztratit, a tak jsem vzal do rukou zápisník a znova ho rozevřel. Ta věta tam pořád byla, nic se na ní nezměnilo od poslední chvíle, co jsem se na ní podíval. Ruce se mi roztřásly a dech zrychlil. Ani jsem nevěděl proč, jestli to bylo to očekávaní, co je za tím...

'Vítej v mém deníku Cesty! Jsem Arthur Keen a to, co držíš v rukách, je můj deník z cesty. Není moc potřeba vysvětlovat, co jsem zač, ani proč se objevil právě u tebe. Můžu ti ale slíbit, že na všechny otázky dostaneš odpověď na konci Cesty.'

Netušil jsem, proč píše cestu s velkým písmenem. Co mě ale zaujalo víc, byla naděje, že všechno kolem toho deníku se na konci objasní. Očima jsem sklouzl zpátky, hltat jeden řádek za druhým.

'Má Cesta začala docela jednoduše. Aby něco začalo, musí něco skončit. Proto musí skončit. A proto jsem opustil svoji rodinu a šel na nejbližší nádraží. Bylo jedno, kam jsem vyrazil. Bylo to zkrátka pryč z města. Na cestu jsem si zabalil potřebné věci na dlouhou cestu a vyrazil jsem.'

Neměl jsem, co ztratit, o práci jsem dozajista přišel a nic mě tu tím pádem nedrželo. Proto jsem se okamžitě začal balit. Kdesi vzadu ve skříni jsem našel sportovní tašku, do které se toho vešlo nejvíc, a začal jsem skládat věci. Vůbec jsem nevěděl, kolik čeho, nebo na jak dlouho vlastně odcházím, ale balil jsem.

Zpravidla to bylo oblečení, ale bylo zabaleno vše potřebné. Deník jsem si dal do malé tašky, kolem ramen. Pak jsem došel ke stolu, ze zásuvky jsem vytáhl papír a tužku. Věděl jsem, co se stane, až si to bude číst, takže jsem psal velice stručně. Poděkoval jsem, napsal jsem, že odcházím a že peníze jsou nájem za posledních několik dní.

Když jsem šel na nádraží, šel jsem po stejné cestě jako do práce. Tudy jsem také šel se svým zničeným fotoaparátem, kterým jsem v bytě nechal. Teď už jsem ale necítil smutek. Cítil jsem nadšení a touhu něco podniknout. Lidé se kolem mne míhali se svými zamračenými výrazy. Ani jeden pohled mi nikdo z nich nevěnoval. A mě to bylo jedno.

Peněz jsem měl z focení docela dost, takže na výběr, kam se z nádraží vydám, bylo dost. Nakonec jsem si vybral destinaci malé horské vesničky, kus od města, kde již začínali hory. Byla tam krásná krajina a já tam rád chodil, když jsem měl víc času. Proč se s tímhle místem na své cestě nepotkat?

Nasedl jsem do vlaku a vyrazil. Krajina kolem mne se měnila, jako když se mění den. Pozvolna, ale se znatelnými rozdíly. Krajina začala postrádat stromů, tráva byla kratší a pole vymizela. Namísto toho se objevili skály a z pozůstalých stromů zůstaly už jen smrky.

Průvodčí se během cesty ani neukázal a bylo vidět, jak lidi kolem si oddechli úlevou. Já měl lístek zaplacený, takže jsem žádnou takovou úlevu necítil. Necítil jsem ani zášť nebo závist, že jsem si taktéž nemusel kupovat jízdenku.

Cesta trvala něco přes dvě hodiny, ale konečně jsem vystoupil z vlaku a nadechl se čerstvého horského vzduchu. Bylo tu chladněji, ale mikina s kapucí a kalhoty, byly dostatečně hřejicí oblečení. Vytáhl jsem deník, abych četl, co dál.

'Teď už není cesty zpět, tím, že jsi nastoupil do vlaku jsi zahájil svoji Cestu. Teď už není cesty zpět.'

Muž beze slovWhere stories live. Discover now