2.

350 20 0
                                    

Celý den proběhl normálně. S babičkou jsem se jako vždy naobědval a poté se setkal s mou nejlepší kamarádkou Eliz. Vyrůstali jsme společně od mala. "Ahooooj" zahlédl jsem drobnou postavu blížící se ke mně. Pevně mě objala. "Dnes je krásný den na procházku, co říkáš?" Začala se radovat a točit se dokola. "Vskutku" odpověděl jsem a usmál se. Věděla, že se mi líbí kluci, koneckonců ona zase byla na holky, tedy, aspoň mi to stále tvrdí.

Šli jsme naší známou cestou na konec vesnice, kde betonová cesta se pomalu měnila na kamenitou a nakonec pouze pěšinu. Ponořovali jsme se stále hlouběji a hlouběji do lesa. "Tak co? Prý jsi dnes jel do města. Potkal si konečně někoho?" Elizabeth začala pomalu vyzvídat a štouchat do mě loktem. "Dej si pohov, jel jsem nakoupit něco babičce.." zasmál jsem se. Nicméně se mi vybavila myšlenka na onoho hnědovlasého, snědého chlápka. Ten smutek v těch očích. Vyhnal jsem tyhle myšlenky z hlavy a dál se věnoval své kamarádce. "Jak se těšíš do školy?" zeptal jsem se na oplátku já. Eliz se zastavila a zhluboka se nadechla. Udělal jsem to samé, bylo dobré si pročistit hlavu. "Ani nevím..." špitla a opět jsme se dali do pohybu. "Však mě znáš, nerada se seznamuju a tyhle věci." odpověděla mi. Usmál jsem se. Byl jsem úplně stejný jako ona jen s rozdílem, že já mezi lidi rád chodím.

Došli jsme k obrovskému, polorozpadlému zámečku. Už jako malí jsme si tu hráli na krále a královnu, stvůru a zvíře či jiné zábavné hry. Nyní, když jsme velcí, myslíme racionálně a představujeme si, jak tenhle zámek jednou opravíme. Pokaždé, když sem zajdeme, tak vždy odneseme nějakou suť.

Vyšli jsme po kamenných schodech před obrovské dveře prorostlé mechem a provrtané červotoči. Vešli jsme do obrovské haly a šli směrem do velké jídelny. Tam jsme se vždy scházeli. "Neboj, bude to dobré.." utěšoval jsem Eliz a vyndal svojí svačinu. Elizabeth udělala to samé. Oba jsme seděli na opačném konci stolu a tiše si představovali, jak kolem nás tančí služebnictvo.

Po pár hodinách, kdy se slunce blížilo zpět za obzor jsme usoudili, že bychom měli jít domů. Pořád jsem musel myslet na onoho kluka, nechápu, čím mě tak okouzlil. Rozloučili jsme se a každý z nás se vydal zpět do našich bezpečných domovů.

"Jsem doma!" křikl jsem. Domem se linula vůně pečeně míchaná s tradičnymi babiččiny koláčky. Zamířil jsem si to rovnou do kuchyně. "Ahoj synku" ozvala se Margaret. "Zítra začíná škola, tak ti peču něco k snědku a rovnou i večeři" zasmála se a dále se věnovala své práci..

Večeře probíhala poklidně. Nicméně do doby, než vyslovila otázku "Proč ještě nemáš nějakou dívku Justine..". Zaskočilo mi sousto a lapal jsem po dechu. "Ještě mám čas babi.." řekl jsem nakonec, přičemž babička kývla ve znamení souhlasu..

Cizí ŽivotKde žijí příběhy. Začni objevovat