lullaby.

0.5

6:26am

vysoká vlhká tráva se mi tiše otírala o lýtka, když jsem se procházel po poli. často jsem se takhle bezcílně potuloval po okolí, když mne nespavost časně k ránu vyhnala z domu. rodiče už si na to zvykli, takže mě po ránu ani nepostrádají u snídaně. mamka mi většinou schová něco málo do lednice, abych si, když se dopoledne vracím, měl co dát.

slunce se už pomalu vyškrábalo na obzor a rozehnalo svými paprsky ranní mlhu, která jako by doutnala z trávy. s ní se pomalu vytrácela i ranní rosa, která se povalovala na stéblech. čerstvý vzduch se mi hnal do plic a těsně půl momentu předtím, než jsem stihl vydechnout, jsem se zarazil nad postavou, která stála přede mnou. z pole na kterým jsem stál, se dalo dohlédnout k okraji lesa, u kterého se postava loudala. její chůze byla pomalá, ale v žádném případě děsivě pomalá, jako to bývá v hororech.

pomalu jsem vydechl, tiše, abych na sebe náhodou neupozornil. krátké vlasy se osobě v slabém větříku zacuchaly a oblečení, které jí bylo větší se nadmulo. jak jsem tam tak stál, tak si mě osoba stejně všimla. na moment jsme navázali oční kontakt, ale osoba ho hned přerušila, když se otočila zpátky a se stejně loudavou chůzí zmizela v lese.

ani na moment mne nenapadlo se za ní vydat, mé nohy udělaly tohle rozhodnutí za mě. došel jsem tedy až na kraj lesa, ale dál jsem se nevydal - lesy totiž ve zdejším okolí nejsou podle lidí bezpečné, kvůli staré pověře o vlcích a neobvykle agresivních veverkách. nikdy jsem jim nevěřil, ale stejně jsem do lesa nechtěl vstoupit. les vypadal tiše a ponuře, i přesto, že se sluneční paprsky pomalu proplétaly skrz borové větve.

po zádech se mi přehnal mráz, když jsem pomyslel na to, že bych se vydal jen o krok blíže, než jsem byl. a slunce, které mne teď oslepovalo, mi dalo povel, abych se už pomalu vracel domů - tedy směrem na západ.

budovy v dáli byly zatím ozářeny sluncem jen do poloviny, protože se ještě nevyhouplo dostatečně daleko. i přesto se jeho paprsky odrážely od skel a mírně mě oslepovaly i tak. šel jsem proto se zrakem zvednutým výš, na oblohu na odvrácené straně východu. na straně, kam se slunce dostane až tak za 12 hodin. nebe se tam totiž zbarvovalo do té nejsvětlejší růžové, místy se přelévalo do fialkové nebo do modré. tráva a stromy konečně získávaly zpět svojí barvu, kterou jako by si slunce po západu bralo s sebou.