Pojďme jí říkat třeba L . . .
Naše přátelství trvalo jen 2 roky. Seznámili jsme se hned první den co jsem šla do školky. Dost dobře si to pamatuji. Přišli jsme před školku a v altánku seděly děti, čekali asi na učitelku , když to mi L řekla něco ve smyslu: "Ahoj, já jsem L. Sedneš si vedle mě?"
Zažili jsme spolu hodně her a kravin, které by vás nezajímali ale jednu přeci jen musím říct. Na konci velkáčů jsem vedla svojí firmu písku. Moje kamarádky tam pracovaly, chudáci nevíte jak dlouho tam přesívali písek. Už dřív jsem si říkala, že se divím, že je to tolik bavilo. A byla jsem taky docela mrcha, protože jsem se s nimi dost často hádala o úplných nesmyslech a ony mi nakonec stejně uvěřili např.
L: Víš jak prší mraky?
Já: Jo, když je jim smutno.
L: Ne, voda ze země zase jde do mraků.
Já: Ale mě to říkal táta.
L: A mě máma.
Já: Ale táta má vždycky větší pravdu než máma.
Na to nerada vzpomínám je mi za to trapně dodnes. Nechápu jak mě mohla brát jako nejlepší kamarádku ale jsem za to ráda. :"D
Naše přátelství nadobro skončilo nástupem do školy . . .
Pokračování příště . . .
ВЫ ЧИТАЕТЕ
Jak jsem našla svojí brunetku. . .
Короткий рассказJak jsem našla mojí brunetku . . . Tento příběh bude o nejlepších kamarádkách které jsem měla a jak dlouho my trvalo zjistit, že mojí doopravdy nejlepší kamarádku mám od malička skoro vedle sebe . . . Tento příběh píši spíše pro sebe abych si za pár...
