Zuřím,
avšak vztek můj není ohněm.
Na kusy trhám samotu,
zuby ostré, připravené zabíjet.
Sleduji,
přeji si.
Křičím a vykašlávám mrtvé květiny.
Kam se poděl smích?
Doufám, marně doufám -
že i někdo jiný cítí tuto prázdnotu
a to bezvládné ticho
a tu bolest.
YOU ARE READING
hypersomnia // poezie
Költészetcítím začátek konce, prsty roztřesených rukou natahuji vstříc chaosu. zavírám oči, nechám temnotu pohltit mou duši. - Varování; Tato kniha "básní" není nic jako má předchozí práce (spectrophobie), často se v ní budou vyskytovat temnější témata, kter...
