Ďábelská souhra✔️

#9

Myslela jsem, že mě Chloe zpraží za to, jak jsem vyjela na Akiru, jenže neřekla vůbec nic.

Vystoupaly jsme na naše místa, ze kterých jsme měly nádherný výhled přesně na půlící červenou čáru. Za brankou hostí se shlukovali fanoušci Binghamtonu. Ti jako jedni z mála dokáží zformovat typický „kotel", ovšem pouze někdy se jim podaří strhnout celou halu. Ale už jen to fandění celý zápas je v AHL dost ojedinělé.

„Takže jsme domluveny," vytrhla mě z rozjímání Chloe, „zase mi nadhodíš pár otázek a já si nějaké vyberu, dobře?"

Kývla jsem. Chtěla jsem si sednout, jenže jsem si všimla, že za poslední řadou, a tudíž i za našimi místy, je postavena vyšší kamenná zídka.

„Chloe, mohla bych se pro dnešek dívat odsud?" zeptala jsem se a ukázala jsem za zídku.

Chloe jen pokrčila obočí, ale nakonec mi povolila si za ni stoupnout. Odtud se výhled ještě zlepšil, protože přede mnou neseděli žádní lidé, navíc jsem si mohla užívat volného prostoru a nemačkat se na malé sedačce. Hned mě do nosu praštila vůně ledu. Chladná známá vůně protahující nosní dírky.

O několik málo minut později nastoupili na led hráči. Binghamtonští v tmavých červených, Coloradští v bílých dresech. Zatímco se všichni rozcvičovali, já hledala na hřišti tři hráče: Nica, Francíka a Martina Kauta. Nica nebylo těžké najít, zvlášť, když na mě už od nástupu nepřetržitě mával. Francíka jsem poznala taky skoro hned, měl ještě svoji stříbrnou helmu z olympiády. Kautyho jsem uviděla až potom, co se ke mně otočil zády a ukázal mi tak svoje číslo a příjmení na dresu.

„Andreo," oslovila mě Chloe, „teď jsem dostala zprávu, že štáb Colorada se zaseknul na dálnici, budeme to muset udělat i za ně. Takže sleduj Davise a Francouze."

Přikývla jsem, vytáhla si papírový blok a upřeně se zahleděla na hráče s čísly 39 a 82. Chloe se začala smát, když viděla, jak vyplazuju jazyk. Nemůžu si pomoct, pomáhá mi to se soustředit.

Za čtyřicet minut se hráči na ledě objevili podruhé, tentokrát už připraveni na zápas. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první domácí utkání sezony, hrála se americká hymna. Zatímco hokejisti stáli se sklopenými hlavami, v hledišti se zpívalo. Zvuk klepajících hokejek o led, týmový pokřik a už na ledové ploše kroužily první pětky.

Bylo znát, že se hraje první zápas. Ze začátku se vůbec nejednalo o ten typický rychlý styl, vše se obešlo bez osobních soubojů a jakéhokoli napadání. Jeden důležitý moment se však udál téměř okamžitě.

Colorado vyhrálo úvodní buly a hned se hnalo do útoku. Naše obrana propadla takovým způsobem, že se na Akirovu bránu řítili hned tři hráči Eagles. Párkrát si přihráli a Ty Lewis vystřelil. A tak Akira lovil puk ze sítě už po dvanácti vteřinách hry.

Do první přestávky se už nic nestalo. Žádné velké šance, chyby v rozehrávce a nepřesné střely na obou stranách. Pozorovala jsem i střídačku. Ani jednoho z trenérů bych teď nechtěla potkat. Oba pořád něco křičeli nebo zuřivě gestikulovali rukama. Dennehy dokonce vypadal, že brzy někoho praští.

Třetina skončila a s Chloe jsme rychle seběhly po schodech ke dveřím kabiny právě ve chvíli, kdy přicházel Francouz.

„Zkus to sama, ale česky," zašeptala Chloe, „podívej, jak se kouká. Chudák, musí být nervózní."

Nevěřícně jsem se na ni podívala. Čekala jsem, že jí budu stát za zády a poslouchat a ne, že hned půjdu vyzpovídat nejlepšího brankáře KHL. Zhluboka jsem se nadechla a šla za ním.