Annabeth

Sklenice s vodou

"Jak dlouho ještě nebude schopná vnímat?"
"Nevíme přesně co se stalo paní Stormwoodová. Veškeré fyziologické funkce měla zvýšené, ale žádné poranění. Což znamená, že blesk do ní uhodit nemohl. Zanechalo by to jizvy. Mohla dostat menší zásah přes zábradlí. Opravdu nevíme. Děláme co je v našich silách. " jeden z hlasů jsem znala, byla to moje máma. Ten druhý mi byl sice neznámý ale určitým způsobem mě uklidňoval. Chtěla jsem na ně promluvit, že je slyším, ale nemohla jsem sesbírat dostatek sil.
"Mami..."
"Annabeth? Zlatíčko ty jsi vzhůru. Jak ti je? Bolí tě něco?" v jejím hlase šla slyšet radost a zároveň strach. Sebrala jsem dostatek sil na otevření očí. Seděla vedle mě v křesle a vzpomněla jsem si, že podobné měla babička. Někdo mi položil dlaň na tvář. Něžně, ale s lehkou silou otočil moji hlavu směrem k sobě. Viděla jsem jen světlo, které mi svítilo přímo do očí. Když se přehnala mlha z toho jasu, začala jsem rozlišovat obrysy. Bílá místnost, nemocnice. I když mi to došlo dřív, ten pach pozná každý. Na druhé straně postele stál muž v bílém plášti. Vysoký, hubený, ale ne vychrtlý, z jeho ramen mi bylo jasné, že pokud by se v hospodě strhla rvačka od něj by pěstí nikdo dostat nechtěl. Na krku měl pověšený fonendoskop, to mě donutilo podívat se na jeho tričko. Bylo tmavě modré a něm nápis "Knock, knock. Who's there? Doctor. Doctor Who? Exactly!" poznala jsem, že je to ze seriálu Pán času.
"Máte super... Tričko." snažila jsem se mluvit co nejvíce plynule, ale stejně mi to moc nešlo. Konečně jsem se mu podívala do obličeje. Byl mladý s mírným ranním strništěm, hnědýma očima a měl skoro úplně černé vlasy trochu na bok. Připomněly mi čokoládovou polevu. Jídlo. Mám hrozný hlad.
"Jak se cítíte slečno Stormwoodová?" ten hlas mě pořád uklidňoval, nebyl ani hluboký ani vysoký. Jako když na klavíru hrajete něco v úrovni tech hlubších tónů, ale ne těch co jsou na začátku Osudové.
"Mám hrozný hlad." už se mi vrátil cit do všech částí těla a chtěla jsem se posadit. Máma me začala hned chytat jako bych měl spadnout na zem. Čokoládový doktor se jen mírně usmíval.
"To se vám nedivím. A šetřete síly. Za chvíli vás přijdu zkontrolovat. Teď vám nechám chvíli soukromí." zavřel za sebou dveře a ja se otočil zpátky na mámu.
"Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Asi týden."
"Týden?!" mírně jsem zvýšila hlas. Vysvětlila mi co se stalo. Nikdo nechápal kde se ta bouřka vzala. Celou dobu se ve zprávách neřeší nic jiného. Prý ta bouřka vyhodila elektřinu a výtah se zasekl, takže nikdo nemohl jít zjistit kdo nahoře zůstal. Za pár minut to všechno přešlo a mě našli ležet nahoře v bezvědomí. Doktor Stone, alespoň jsem zjistila jméno, mě chodil pozorovat každý den a jako jediný mi věřil, že se vzbudím. Pořád jsem nechápala co se stalo. Když jsem se snažila vybavit si poslední vzpomínku, viděla jsem jen blesk šířící se směrem ke mě. Povídaly jsme si ještě další 3 hodiny. Domluvily jsme se, že až me propustí můžu ještě chvíli zůstat v New Yorku. Doktor Čokoláda, teda pan doktor Stone mě přišel během dne zkontrolovat ještě čtyřikrát a začal mi říkat Beth. Ne, nemůžu na něj myslet jinak než jako na doktora. Proboha... Bůh ví co viděl. Navíc naposledy ti to snad stačilo ne? Vždycky se zamiluješ a pak to jen bolí. Kvůli tomu poslednímu jsi jela jsem. Aby ses izolovala od všech těch fotek s jinýma holkama a otázek od tvých známých typu "A co tam nevyšlo? Vždyť vám to slušelo a byla jsi šťastná." děkuji za připomenutí. Musela jsem vydechnout a odjet.
Začala jsem být brzo unavená, takže si ani nepamatuju kdy jsem usla. Slunce, tma, zima, strach, blesk. Tyhle věci se mi prohnaly hlavou a vzbudila jsem se uprostřed noci se srdcem v krku.
Měla jsem hroznou žízeň a snažila jsem natáhnout pro sklenici vody na nočním stolku. Zatočila se mi zase hlava a sklenice padala dolů k zemi.
Co to sakra?! Proč neslyším střepy letící po zemi. Dvakrát jsem silně zamrkala a viděla jak se sklenice vznáší vedle mojí ruky. Co se to děje?