Anděl

Kapitola 1. Pohled do prázdnoty

(Možná Vás úvod moc nenadchne, zkuste ale prosím dočíst 1. kapitolu alespoň do poloviny, děkuji)

Co je víra? V co věříte? Věříte v Boha, Bibli, Korán, jste přívrženci přírodních bohů nebo jste zarytí ateisté? Věříte potom v posmrtné bytí? Co je pak? Zemře vaše vědomí spolu s Vašim tělem nebo po smrti zůstane otisk vašeho vědomí, vaše duše, existovat i dále navěky?

Existuje nespočet náboženství s různými pohledy na svět a věci mimo něj, nad ním, mimo časoprostor. Často se náboženství a jejich názory spolu naprosto vylučují. A to nejen mezi sebou, ale i s obyčejným koloběhem života. Vezměme si kupříkladu obecný názor na sex. Pokud o něm budete veřejně mluvit, budou se na Vás dívat většinou s odporem a nazývat úchylem, nadržencem nebo perverzákem. Přitom i oni jsou, dá se říct, „produktem" rozmnožovacího aktu svých rodičů nebo sami mají i vlastní děti a ty určitě také nepřišli na svět neposkvrněným početím. Toto se stalo v minulosti opravdu velice zřídka.

Proč by nějaký bůh zakazoval něco, bez čeho by nemohl vznikat nový život? A navíc něco z čeho má člověk i velké potěšení a většinou s osobou, kterou miluje, která je jeho souputníkem v životě.
Zakazuje snad někde křesťanské Desatero Svatých přikázání vyloženě sex? Nemám tím na mysli smilstvo – nevěru. I tak si navíc většinu z toho co je tam psáno si určitě vymyslel nebo mylně vyložil nějaký člověk.

Nejdůležitějším a nejsvatějším by mělo být to co má člověk v hlavě, jeho myšlenky, city a vůle. Neodpustitelné zcela jistě hrubé úmyslné ublížení fyzicky, citově nebo verbálně a dopuštění se podvodu. Tím se nemyslí jenom páchání zla na ostatních, ale i sám na sobě. To ostatní se vždy dá nějak omluvit a dát dopořádku. Za omylem způsobenou škodu, kterou si člověk sám uvědomí a napraví to, by se dále už trestat nemělo. Jeho trestem je jeho pocit viny a pokud vinu nepocítí, jeho trestem bude po smrti ztráta jeho otisku, jeho vědomí, jeho duše.

Být dobrý. Toto by měla být životní mantra každého člověka ať už věří v cokoliv.

James Estbrook hleděl nepřítomně na poloprázdnou sklenici piva, která stála na baru před ním. Prsty si pohrával s kondenzovanou vlhkostí na ještě stále studeném sklu. Na barové židli byl shrbený tak, aby nepřitahoval pozornost ostatních přítomných individuí. Seděl sám u kraje barového pultu tak, jak to obvykle dělával téměř každý večer.

"Dáš si další, Jimmy?" řekla Amanda. Lehce oplácanější prsatá barmanka s tmavými vlasy po ramena se na něj usmála svýma velkýma, modrýma očima.

"Jo, ale dnes už opravu poslední," odpověděl unaveně.

"Těžký den v dílně?" zeptala se a naklonila přes pult, aby dosáhla na jeho sklenici. Když to udělala, nemohl si pomoci a trošku jí nenápadně nakoukl do výstřihu na prsa. Nemohl přesně odhadnout, jakou velikost přesně měli, ale byly určitě větší než D. O dost větší s několika náznaky modrých žil, které křižovali jejich povrch. Pokaždé se oblékala do podprsenek a košil, které ji byly malé a hodně upnuté. Zaručovalo jí to však, že dostane větší spropitné od nadržených chlapů, kteří navštěvovali bar, jeho nevyjímaje. Vždy ho zajímalo, jestli jsou pravé nebo ne. Buď jak buď, bylo mu to celkem jedno. Byl rád, že se na ni mohl každý večer chodit dívat. Byla krásná a opravdu milá a sympatická. James byl na "vyvinutější" holky. Dal by cokoliv, aby mohl zabořit tvář mezi ty její dva kulaté kopečky. Vzal by si ji k sobě domů a udělal by pro ni vše, co by jí na očích viděl. Věděl ale, že je mimo jeho ligu. Ona byla jasná devítka možná dokonce i desítka. Byla na něj prostě až příliš atraktivní. Předpokládal, že u ní nemá žádnou šanci, jak by mohla taková kost zrovna o něj jevit zájem.